Na těchto stránkách najdete trochu povídání a hlavně fotky z výpravy do Rumunska, kterou jsem podnikl v létě roku 1998 se svým kamarádem Davidem Bártou. Jeli jsme s cestovní kanceláří Poznání (a Alvarez). Ten pravý požitek ze čtení budou mít asi jen přímí účastníci zájezdu, ale snad to zaujme i vás ostatní.

Oficiální program zájezdu

1. den - Odjezd z ČR
2. den - Celodenní turistika se Slovenském ráji, večer odjezd do Rumunska
3. den - Prohlídka rodového sídla Korvínů v Hunedoaře, město Sibiu (Brukenthalovo muzeum)
4. a 5. den - Turistika v pohoří Fagaraš
6. den - Opevněný kostel Biertan, město Sighisoara, nejvýše položené město Rumunska Predeal
7. den - Sinaia, zámek rumunských králu Peles, Draculův hrad Bran, centrum Sedmihradska Brašov
8. den - opevněné kláštery Putna, Sucevita a Moldovita
9. den - Celodenní turistika v sedle Prislop
10. den - kraj Muramureš, kostel v Bogan Vode, “veselý” hřbitov pod patronací UNESCO v Sapintě, zastávka v Baia Mare
11. den - příjezd do ČR

Tak, to bychom měli reklamní leták - ke skutečnosti se dostaneme na následujících stránkách. Doufám, že se nebudete při čtení nudit. Jestli najdete někde chybu, či máte dojem, že jsem zapoměl na nějakou důležitou událost, dejte vědět a já to napravím. Všechny události zde popsané se opravdu staly a jakákoli podobnost s reálnými postavami je zcela zamýšlená.

Den první a druhý - Dramatický odjezd

Nalodění

Cesta do Pardubic probíhala vcelku bez závad. Hned na nádraží v Praze jsme si všimli dvou děvčat - od začátku nám byla podezřelá. Prozradil je 5-ti litrový kanystřík, podle doporučení v letáku, který jsme dostali před odjezdem. Později se z nich vyklubaly Ředitelka s Pyškotem. V Pardubicích jsme strávili chvíle před odjezdem v příjemné hospůdce u dobrého jídla a skvělého řezaného piva. V devět jsme se disciplinovaně dostavili za stadion k odjezdu. Zde nám bylo sděleno, že autobus má poruchu a bude mít tedy menší zpoždení. Pomalu jsme začali rekognoskovat účastníky zájezdu. Potvrdila se naše doměnka o oněch dívkách s kanystříkem a David vyhrál svá dvě piva o které jsme se vsadili. Opodál postávala a hlučela organizovaná skupina. Obzvláště Petr a jeho “cvakátko” nám solidně hráli na nervy (ostatně jako po celý zbytek zájezdu). Jediné co nás hřálo bylo vědomí, že nevědí co se děje a co je s autobusem. No ale když se nepřišli zeptat, my se jim s našimi informacemi vnucovat nebudeme, že ? Dlouhou chvíli nám krátil svěží deštík a my se v půl dvanácté dočkali.

Když se autobus přiblížil natolik, že bylo možno rozeznat tváře v něm, trochu nám zatrnulo. Jako vedoucí s námi jede ženská ! Po tom, co se nám ona dívka - Irenka - představila a omluvila jsme zasedli ke spánku a vyrazli na cestu na Slovensko.

Zábavný autobus

Na Česko-Slovenských hranicích jsme zjistili, co bylo onou závadou autobusu - nestartoval - a tak jsme trapně na celnici vyskákali a tlačili. Ve Slovenském ráji jsme vyšli na lehčí vycházku. Podle našeho druhého vedoucího Michala měla být asi na 6-7 hodin. My ji však prošli za 3 hodiny a tak jsme se zbývající 4 hodiny váleli u říčky a chladili v ní sebe i nápoje. Střídavě jsme také pozorovali řidiče, jak se marně snaží opravit autobus. Ovšem pravá zábava s naším vehiklem měla teprve začít.

V sedm jsme vyrazili k maďarským hranicím. Na horské silnici v jedné zatáčce řidičovi autobus “chcípl” (což by se dle mne profesionálovi stávat nemělo). Startér samozřejmě nefungoval a tak řidič dostal spásný nápad a rozhodl se nastartovat na zpátečku z kopce. Jenže při tom zapoměl na vozík, který měl za sebou a ten se samozřejmě v zatáčce stočil. Nebýt řevu účastníků v zadní části autobusu, kteří viděli blížící se katastrofu, byl by ho snad ulomil. Řidič se snažil pomocí tyče uvést motor do chodu, ale na naléhání několika “inženýrů” v publiku (mě a Davida) se nakonec rozhodl, že vozík odpojíme a nastartuje se na zpátečku. Vozík se tedy musel vyložit a prozatím uklidit na kraj silnice. Při této operaci ovšem došlo k tragické nehodě. David si o kolo utrhl celý nehet na palci na pravé noze. Byl okamžitě ošetřen Irenkou a na posilněnou si lékař i pacient přihnuli z lahve rumu (tento drobný detail bude v pozdějším ději hrát svou roli).

Ředitelka si fotí Davidův utržený nehet

Abychom se při další cestě nenudili, praskla nám asi po hodině ještě zadní pneumatika a vzala s sebou i hadici ke vzduchovému měchu tlumiče. Náš nestartující nakloněný autobus se za rytmu bubnování utržené pneumatiky o blatník pomalu sunul k maďarským hranicím. K těm jsme dorazili asi o půlnoci. Odtud telefonovali postupně řidič i Irena dopravci - panu Luňáčkovi. Irena posilněná rumem se uchýlila i k poněkud hrubším výrazům a ty měly svůj efekt. Ze Svitav vyjel nový autobus a měl by tu být ráno. Čekala nás tedy noc příjemě strávená na silnici před hraničním přechodem Král.

Den třetí - Odpočinek

Koupačky

Ráno konečně přijel nový - lepší - autobus. Začali jsme všechen náš materiál a proviant přesunovat. Museli jsme věci z vozíku naskládat do busu, protože ten nový vozík neměl a nešel ani přepojit. Všechny nás donutilo k zamyšlení Irenino prohlášeni, “že máme vlastně den k dobru”. Někteří dokonce začali vykřikovat, ať zůstaneme na hranicích ještě den a budeme mít k dobru dny dva. Nicméně tento den k dobru jsme se rozhodli strávit na maďarském koupališti. Bylo to rozhodně příjemné, po dvou nocech strávených v autobuse. Většina účastníků se oddávala bezuzdným radovánkám poskytovaným komplexem bazénů maďarské chemické továrny. Někteří využili místní ledové plochy a nezapřeli původ z města nejlepší hokejové školy v Čechách. Někteří se vozili na tobogánu a některým se to i nevyplatilo. Buďme konkrétní - nevyplatilo se to vedoucímu Michalovi, který utržil při divoké jízdě tržnou ránu na čele, pokračujíc tak v nastoupeném trendu minimálně jednoho úrazu denně.

David se řítí na bruslích

Melouny

Po opuštění koupaliště jsme zjistili, že z vybraných peněz zbylo ještě dost, abychom si koupili pár melounů. Nuže zakoupili jsme tedy 61kg melounů a jali se je konzumovat. Slabší jedinci odpadli po jednom “krajíčku”, ti lepší spořádali čtvrtku a ti nejlepší dosahovali neuvěřitelných výkonů. Přes varování, že takový meloun může způsobit klidně i s….. (průjem) byli do sebe schopni nasoukat snad celý plod. No prostě je to k nevíře, ale melouny zmizely během chvíle, což dodnes nechápu. Pak jsme vyjeli vstříc rumunským hranicím a jejich milým celníkům. Ač o rumunských hranicích panují až hororové skazky, pár piv udělalo svou práci a my projeli vcelku hladce. Jen když jsme zastavili za hranicemi a chtěli se vrátit do celního prostoru do směnárny byli jsme několika zcela jednoznačnými pohyby samopalu navráceni zpět. Ale nakonec se to vyřešilo a tak pár “vyvolených” odešlo vyměnit zbytku peníze a ti odvážnější využili služeb místního veksláka. Pak jsme ještě chvíli jeli a asi ve tři hodiny zastavili a chystali se ulehnout alespoň na chvíli do spacáků. Nutno podotknout, že část účastníků¹⁾ silným hlukem v opilosti znemožňovala ostatním spát a obtěžovala zcela nemístnými poznámkami.

¹⁾Za všechny jmenujme zejména tyto: Lída, Michala, Irena, Michal, Verča, Milan atd…

Konzumace melounů

Den čtvrtý - Alarmaaa

Budíček

Po posilujícím tříhodinovém spánku nás přišel navštívit vesnický uvítací výbor s písní na rtech. Neskutečným řevem okamžitě všechny probudili a zřejmě se dožadovali nějaké malé pozornosti. Já osobně jsem to neviděl, neb jsme s Davidem postavili stan a spali v něm. Udělali jsme lehčí snídani a vyrazili do Hunedoary. Tam jsme si prohlédli rodové sídlo Korvínů. Jedná se o polorozpadlou ruinu v malebné průmyslové oblasti, zahalené neidentifikovatelným růžovo-oranžovým oparem. Z venku vypadá zámek vcelku dobře (z dálky). Vevnitř je to už horší - místo skel v oknech igelit, ze zařízení se zachovala jedna židle, která ovšem bude z dob novějších (viz fotka).

Rodové sídlo Korvínů v Hunedoaře Chodba Korvínského hradu Osamělá židle - umělecké foto

Občerstvení

Poté jsme se přesunuli do městečka Sibiu. Tam jsme viděli první z mnoha ortodoxních kostelů a před ním také silně podnapilou babičku, která nám jasnými getsty naznačovala, že by si dala ještě. Chtěli jsme navštívit Brukenthalovo muzeum, ale to bylo už zavřené. Tak jsme si dali alespoň rumunskou zmrzlinu a musí se uznat, že je výborná. Pak jsme si zašli do místní restaurace I. cenové skupiny na pivko. Pravda, sociální zařízení ani čistota půllitrů nenaznačovala onu I. cenovou, ale koneckonců - jiný kraj … . Nakoupili jsme i nějaké základní potraviny: chleba a vodku. Michal, i přes Irenino varování abychom nekupovali vodku pod 6.000 lei, zakoupil 0,5l lahev za 5.000 lei (1 Kč = 250 lei). My jsme byli trochu obezřetnější a koupili jsme místní Hermannstadt vodku 0,7l asi za 20.000.

Pod kopečky

Navečer jsme se přesunuli k úpatí nejvyššího rumunského pohoří Fagaraš. Tam jsme uspořádali menší párty na utužení kolektivu, do které jsme se snažili zapojit i řidiče Luboše, ale nesetkalo se to s úspěchem. Naopak úspěch zaznamenala místní kukuřičná obdoba našich křupek, námi familierně přezdívaná červi. Po zjištění, že se dají jednotlivé kousky spojovat, vznikla zajímavá soutěž o nejdelšího červa. Populárním se také stalo strkání červů do různých tělesných otvorů (ústa, nos, uši) a pózování s takto ozdobenou tváří na odiv ostatním účastníkům. Jediný chudák Michal dodnes neví, jak se vlastně ti červi spojují.

Luboš

Den pátý - Pády sester Vorlových

Nástup

V časných ranních hodinách jsme my zdatní (v tuto chvíli asi 20 lidí) začali stoupat z výšky 1200m od chaty pod ocelovými lany lanovky. Byly zde návrhy, že bychom vyjeli lanovkou, ale byly zamítnuty ze dvou důvodů. Jednak by to bylo pěkně “vyměklý” a pak jela až v deset hodin, takže bychom se dost zdrželi. Hned od začátku se ukázalo, že skupina bude dost rychlostně diferencovaná. Stoupání do 2050m bylo pro některé příliš a tak u jezera Bilea Lac se od nás odpoutali čtyři lidé. Irena zjistila, že má střevní potíže a proto jí bylo porazeno, ať sní celý pytlík čaje. Tvářila se u toho skvěle, ale zřejmě jí to pomohlo.

Jezero a chata Bilea Lac

Negoiu (2535m)

V šestnácti jsme začali další výstup na fagarašský hřeben. Cesta po hřebeni byla zajímavá a ubíhala dost rychle (tedy jak komu). Dorazili jsme k horskému bivaku pod Negoiu. Tam jsme počkali na zbytek skupiny. Potkali jsme cestou celkem dost Čechů. Jedna skupinka čtyř kluků šla sama, potkali jsme i výpravu nějaké cestovní kanceláře. Těch bylo asi 30.

Znuděný pes u bivaku pod Negoiu

Když jsme se všichni u bivaku sešli, začalo pršet a tak jsme se do něj schovali. Po chvilce ale přestalo a tak jsme vyrazili vstříc vrcholu. Po chvilce se cesta rozdvojovala. Jedna pěšina vedla na vrchol, jedna traverzovala. Naše děvčata se rozhodla jít traverzem, ještě s několika muži. Nás sedm statečných se rozhodlo za mírného deštíku přecijen vrchol dobýt. No, mezi námi, holky si s tím traverzem taky moc nepomohly. Nejprve cesta prudce stoupala suťovým polem. Pak se chvíli šlo po vrstevnici a výstup byl zakončen asi 300 metry řeťezů v průrvě. Skála byla mokrá, takže to docela klouzalo. Já jsem si to ještě vylepšil, když jsem si nevšiml, že řetězy uhnuly. Většinou jsem stejně lezl bez řetězu, takže mi to ani nepřilo a pokračoval jsem dál průrvou nahoru. Problém nastal, když se průrva začala podezřele zužovat a také se tak nějak postavila kolmo nahoru. Dolů to nešlo, takže jsem to musel vylézt. Každou chvíli jsem se zasekl o bágl - no prostě paráda.

Pohled na zamračený hřeben za Negoiu

Nakonec jsme se ale všichni vyškrábali nahoru a po pár metrech dalšího jednoduchého výstupu dosáhli vrcholu ve výšce 2535m. Nahoře se podávala whisky a měli jsme nádherný výhled, protože se rozestoupily mraky, které provázely celý výstup. Nahoře jsme potkali partu Maďarů. Jednomu jsme vrazili sedm foťáků a udělal nám skupinové foto. Trochu nás zarazil Michal svou otázkou. Zeptal se, jestli už jsme někdy viděli ptáka zeshora. Všichni přítomní muži se shodli, že už tedy někdy ptáka zeshora viděli. No ale možná Michal myslel to hejno havranů, které prolétalo asi 50m pod námi. Měli jsme výhled i na druhé družstvo, které si dávalo pauzu asi 500m pod námi. Poté následoval náročný sestup do výšky 1500m k chatě Cabana Negoia.

Výhled z Negoiu Vrcholové foto

Vzhůru dolů

Původní scénář byl takový, že holky budou u chaty o hodinu dříve než my, uvaří, postaví stany … Nakonec to však dopadlo tak, že jsme byli u chaty o hodinu dříve my. Druhé družstvo totiž muselo překonat jeden vedlejší hřeben, aby se dostali do údolí, kde je chata. Do tohoto údolí vedla cesta přes sedlo (tzv. Šakalí zub). Nevíme, do jaké míry byly potíže s překonáním tohoto sedla způsobeny náročností terénu a do jaké míry chybou účastníků, nicméně barvité vypravování a hrůza v očích děvčat naznačovala, že i tato trasa byla zábavná a zřejmě obtížnější, než se očekávalo.

Po sestupu jsme uvařili a postavili stany. Obzvlášť chutným se ukázalo rumové müsli organizované skupiny (tedy alespoň jejího zbytku). Poté jsme rozdělali oheň a začali vytahovat lahve s pitím, které jsme přenesli přes vrchol. Velkou atrakcí bylo, když se Irena objevila se slovy: “Michale, někdo nám ukradl stan”. Údiv se na tvářích účastníků objevil ve chvíli, když jsme zjistili, že tento stan byl již postavený. Michal se ho vydal hledat a našel ho asi o 50m níže v údolí.

Zlatým hřebem večera se ovšem staly výstupy sester Vorlových. Nejprve Michala, po několika menších pádech, doslova “zahučela” o dva metry níže do údolí, což bylo provázeno dokonalým zvukovým efektem. Komentovala to tím, že “prostě šla a najednou tam nic nebylo”. Po dalších drobných pádech z kopečka, na kterém jsme měli oheň, se k ní připojila i její sestra Lída, když několikrát zakopla o dříví připravené u ohně a padala různými směry taktéž z onoho kopečku. Asi po půlnoci jsme se rozešli do svých stanů. Jistá dvojice nám bohužel příliš spánku nedopřála, ovšem z etických důvodů to nebudeme dále rozvádět.

Pohled na Negoiu z chaty Cabana Negoia

Den šestý - Vánoce

Zpátky do civilizace

Ráno jsme si přispali a vstávali až v osm. Po snídani jsme se vydali na další sestup do údolí. Já jsem se, ještě s pár lidmi, vydal na malou půlhodinovou zacházku k inzerovanému vodopádu a musí se uznat, že byl nádherný. Byl vysoký asi 50m. Po půl hodince jsem dohonil hlavní skupinu a pokračovali jsme dál po upravené cestě. Tou jezdily náklaďáky ke kamenolomu. Další cesta byla dost nudná. Zpestřila nám ji jen Michala svým dalším pádem, kterým si dokonce způsobila poranění na dlaních, které pak vydávala za stigmata. Po asi deseti kilometrech jsme potkali Luboše s autobusem, který nám jel naproti. Po menším občerstvení a vyprávění zážitků (stádo kamzíků, zápas s medvědem, výstup na Šakalí zub atd…) jsme vyrazli rychlostí asi 20 km/h do vesnice. Po cestě nám ještě Irena slibovala, že jedeme do nejhezčího kempu v Rumunsku a jak si všichni dáme sprchu.

Vodopád pod Cabana Negoia

Sváteční večer

Zastavili jsme se v jedné rozpadlé ruině hradu, která však byla ještě obydlená. Vylezli jsme na věž a někteří si hráli s domácím psíkem. Obyvatelům jsme dali, ač nic nevyžadovali, každý 500 lei. Pak jsme vyrazili do onoho kempu. Bohužel majitel kempu, jistý Holanďan, nás vykázal. Má tam prý nějaké “stále starší holandské zákazníky” a my bychom je rušili - čemuž bych i věřil. Nu což, vydali jsme se tedy do blízké a našli sobě vhodnou louku a zakempovali. Kousek odtamtud byl rozestavěný hotel a u něj rozestavěný bazén. Nikdo se nechtěl jít koupat a tak jsem šel jen já s Filipem a Tomem. Voda byla skvělá a dokonce i čistá a tak jsem se po dvou dnech v horách zase mohl pořádně vykoupat. Večer se slavily vánoce. V Rumunsku mají totiž nějak posunutý kalendář a tak někdo - tuším že Verča - přišel s tím, že dnes jsou vánoce. Zpívali jsme tedy koledy a národní vánoční písně (O Tannenbaum, Stille Nacht, Jingle Bells atd.).

Dvůr obydleného hradu Petra s krávou

Den sedmý - Silvestr

Výhra

Hned poránu jsme navštívili opevněný kostel v Biertanu. Největší atrakcí zde byla věž. Přístup nahoru byl po žebříku a následně se muselo kousek po trámech asi deset metrů nad podlahou. Některá děvčata s trochu slabším žaludkem to nesla špatně. My jsme dole ovšem měli poměrně slušný výhled na partie, které obyčejně vidět nejsou. Kostel je pod patronací UNESCO.

Výstup na věž opevněného kostela v Biertanu

Pak jsme se zajeli podívat do městečka Medivas a porozhlédli jsme se po místním trhu. David vyhrál v národní loterii 5000 lei. Poprvé jsme také potkali místní veksláky. Michal a Irena nás naučili několik fíglů, které oni používají, ale nikdo nenašel odvahu to zkusit.

Trh v Medivasi

Dalším místem naší dnešní cesty bylo město Sighisoara, rodné město Vlada “Draculy” Tepese. Centru vévodí věž se vstupní branou. Nedaleko je rodný dům Draculy. Z věže je pěkný rozled na celé město a na štících na zábradlí ochozu jsou směry a vzdálenosti k velkým světovým městům. Do Prahy jsme měli 853 km. Vyškrábali jsme se také dlouhým krytým schodištěm na kopec nad městem, abychom zjistili, že je nahoře zavřeno. Nakonec jsme skončili v pizzerii na jídle.

Rodný dům Vlada Tepese alias hraběte Draculy Děcka před draculovým domem

Vaříme s konopím

Večer jsme se vydali do dalšího kempu. Tentokrát jsme už uspěli, ač za cenu 12 DM. Všichni ocenili sprchu s teplou vodou. Večer se rozjel velmi příjemě v kruhu asi dvaceti lidí. Michal uvařil mléko s “rostlinnými” přísadami a většina ho okusila. Když se však po hodině nedostavil žádný efekt, vrátili jsme se svorně k místní brandy, vodce a becherově ohnivé vodě. O půlnoci jsme si připili na oslavu nového roku, kteréhož číslo ovšem neznáme, protože jejich církevní kalendář je trochu posunutý. Celou dobu jsme se z Ireny snažili dostat, který rok se vlastně píše, ale nebyla schopna nám to zjistit. Za což jsme ji samozřejmě neustále kritizovali. Po ještě další hodince oslav jsme se rozešli do svých stanů. David zůstal spát venku a tak jsem měl konečně trochu místa ve stanu.

Příprava posilujícího rostlinného vývaru s mlékem

Den osmý - Ceausescovo doupě

Sinaia

Tento den jsme měli na programu královský komplex v Sinaie. Zámek Peles a další budovy tohoto komplexu jsou na kopci nad městem. Je to jedna z mála udržovaných Rumunských památek. Aby také ne. V tomto zámku bydlel někdejší vládce Rumunska - Nikolai Ceausescu. Jak Michal podotknul, “tady asi pařili s Kadáfím, Arafatem a dalšíma kámošema”. Interiér zámku je přepychový. Většina stěn je vykládána drahými dřevy, stropy jsou bohatě zdobeny. Nábytek je rovněž krásný. Zvláště třeba sedací souprava vyřezávaná z ebenového dřeva, kterou dostal Rumunský král od Indického maharadži. Kolem zámku je několik dalších budov, které asi sloužily jako správní budovy.

Zámek Peles Pohled na kopce kolem Pelese

Nedaleko je klášter, ale tam jsme nešli. Ve městě jsme dokonce potkali chlapa s medvědem. Za jeho vyfocení chtěl ale zaplatit, takže pořízená fotka není nic moc. Musel jsem vystihnout moment, kdy se nedíval.

Chlap s medvědem v Sinaie

Drákulův hrad

Ze Sinaie jsme se přesunuli do Branu. Zde stojí údajný Drákulův hrad. Nejprve jsme prošli skanzen pod hradem a pak vylezli na kopec ke hradu. Hrad je vevnitř velice zajímavý. Proplétá se jím složitá síť chodeb a chodbiček, většinou tak nízkých, že se musí člověk skrčit. Uvnitř je mini-nádvoří, obehnané ochozem. Většina komnat je skromných, pouze několik místností je komfortně zařízených - ty zřejmě sloužily pánovi hradu. Jedinou vadou tohoto hradu je, že zde Vlado “Dracula” Tepes zřejmě nikdy nebyl. Ale co se dá dělat. Pod hradem je také velké tržiště s místními artefakty. Skoro všichni si tu nakoupili pletené vlněné svetry, nebo alespoň čepice či rukavice. Irena nás celou cestu přesvědčovala, že takový svetr se dá koupit za 40 tisíc lei a všechny naladila k nákupu. Místní ceny ovšem začínaly na 90 tisících. My s Davidem jsme tedy odolali a došli jsme k závěru, že vlněný svetr bychom stejně asi nenosili.

Drákulův hrad Bran Nádvoří Branu s ochozem Komnaty Branu

Dracula joint

Na konec dne jsme přejeli do Brašova. To je staré německé město a je poměrně dost civilizované. Dokonce jsme tu našli McDonalda, kam jsme si všichni zašli na záchod. Celou dobu jsme se snažili koupit si trička s nějakým motivem Rumunska, ale nic jsme nenašli. Škoda. V místní restauraci jsme si dali “Dracula joint”, což bylo pět druhů masa napíchlých na špejli a ještě ukotvených v housce. Když jsme přicházeli k autobusu, zahlédli jsme dětské hřiště s houpačkami. Naše skupina (já, David, Verča, Milan a Irena) jsme neodolali a zasedli na sedátka houpaček. Brzi se k nám přidalo ještě několik lidí. Večer jsme vyrazili na noční přejezd do oblasti Bukoviny. V noci jsme při cestě viděli efektivní práci Rumunské policie. Během odhaduji tak pěti kilometrů nás čtyřikrát stavěli. Většninou to vyřešila plechovka piva. Sranda byla, když nás zastavil totálně nalámanej policajt a mával před sebou samopalem. Ale vše jsme přežili a trochu se i, jak je to jen v autobuse možné, vyspali.

# Den devátý - Party

Kláštery

Když se Luboš (řidič) dozvěděl, že celý dnešní den strávíme v klášterech, málem z toho vykvetl. Dříve totiž vozíval zájezdy věřících na zájezdy do různých kostelů a klášterů a byl z toho dost traumatizovaný. Hned poránu jsme se zastavili v mužském klášteře Putna. Stihli jsme ranní bohoslužbu pravoslavné církve v malém kostelíku uprostřed kláštera. Je skoro celá zpívaná.

Mužský klášter Putna, pohled zvenku

Po snídani jsme jeli do dalších dvou, tentokrát ženských, klášterů. Oba jsou chráněny UNESCO a jsou význačné zejména freskami nejen vevnitř ale i zvenku klášterního kostelíka. V Sucevitě si Michala hrála s místním psíkem.

Klášterní kostelík v Sucevitě Michala si hraje se psem v Sucevitě

Klášter Moldovita je velice malý a útulný. Oba jsou přes 400 let staré a všechny tři kláštery jsou velice dobře udržované. V Rumunsku jsou skoro všichni věřící, takže si ani Ceausescu nemohl dovolit tyto kláštery zlikvidovat či jen zanedbávat. Mniši a jeptišky žijí jednak z toho, co si vypěstují sami a pak jim také místní obyvatelé nosí jídlo a předávají jim ho při mši, což bylo velice zajímavé.

Klášter Moldovita, vnitřní budova

Kraj Bukoviny je krásný. Zelená se pastvinami, je plná ohrad, seníků, ovcí, krav, koní i lidí. Často tu prší a tak je celá zahalena do jemného oparu. Lidé jsou tu milí i když jsme neměli moc času se s nimi seznámit. Večer jsme měli zakotvit v kempu, ale už jsme si zvykli, že s kempy je to tu slabší, takže jsme našli perfektně spasenou loučku uprostřed vesnice a na ní za lehčí průtrže mračen postavili stany. Nikdy bych si nemyslel, že se dá stan postavit tak rychle. Za chvilku ale pršet přestalo a my se jali vařit sobě něco k snědku. Verča s Irenou a Milanem vařili krupičnou kaši. Zezačátku jim to moc nešlo, ale pak jsem jim s tím pomohl, takže nakonec kaše byla a byla super.

Konzumace krupicové kaše

Lehčí party

Když jsme zkonzumovali vše co bylo na jídelním lístku dne, začala zábava. Viděli jsme neuvěřitelnou věc - Michala si holila v říčce nohy! Hráli jsme pexeso, konverzovali s dvěma německými turisty, které jsme tu potkali. Táborem nám také prošly dvě krávy.

Michala si holí nohy Krávy a jejich pasačka v našem táboře

Trochu posilněni Ireniným rumem jsme se vydali do nedalekého baru. Tady jsme zakoupili místní whisky v plastikové láhvi za skvělou cenu. K poslechu i tanci nám vyhrával jeden reproduktor místní folklór. Organizovaná skupina se dokonce pokoušela zpívat. Zde je nutno kriticky upozornit, že musíme malinko poopravit tvrzení “Co Čech to muzikant”. A tak jsme seděli, popíjeli, povídali, smáli se atd. Časem padla i druhá lahev whisky a někteří jedinci bohužel nasazené tempo nevydrželi. Poněkud rozhořčená Irena nás vyhnala asi v jednu hodinu spát. Rozhořčená byla proto, že měla trochu znečištěný spacák právě od jednoho účastníka, který nevydržel.

Noční výstup

Noc však byla mladá a nám (mě, Davidovi, Pyškotovi, Ředitelce, Kláře a Zdence) se ještě spát nechtělo. Vyšli jsme si tudíž na výlet. Cílem naší cesty se stal kopec tyčící se nad vesnicí. Když jsem ráno viděl, kam jsme to vlastně lezli, nechápal jsem. Každopádně nahoře bylo krásně. Padla mlha, takže jsme krásný výhled na tu peřinu pod námi a na oblohu plnou hvězd. Holky začaly zpívat a já tam jen tak stál a pozoroval tu parádu kolem. Byla to skvělá relaxace po bouřlivém večeru. Asi ve tři hodiny jsme byli zase dole v táboře a šli spát. Holky nám ještě preventivně zbouraly stan a tak jsme vylezli a šli spát ven, což ovšem nevadilo, protože bylo krásně a teplo. Když jsme ráno lezli nazí ze spacáku, všichni na nás koukali jako na šílence, protože byla všeobecně zima. Ale my, ostřílení vlci z Ruské zimy, jsme se skoro potili.

Náš stan a ležení po nočním útoku holek

Den desátý - Svatby

Veselý hřbitov

Ráno jsme se museli přesunout asi 200 km do městečka Sapinta. Cestou jsme se zastavili v sedle Prislop, kde jsme měli provozovat celodenní turistiku. Tu jsme museli vynechat kvůli našemu zdržení zkrzevá autobus. Jelikož bylo hrozné počasí - pršelo a byla mlha - tak nás to ani moc nemrzelo. Další zastávku jsme udělali na jednom kopečku u zajímavého památníku, který se zřejmě nějak týkal roku 1968.

Památník na kopci

Pak už jsme přijeli do Sapinty. Tady se nachází “veselý hřbitov”. Místní řezbář totiž dostal nápad, že když už dělá kříže na hroby, mohl by na ně něco namalovat. A tak na každém kříži je výjev ze života či příčina smrti nebožtíka. Na několika je dobravnní nehoda, na některých dokonce vražda. Dost místních obyvatel se asi zabývá pastevectvím, protože na každém druhém hrobě jsou ovce.

Veselý hřbitov v Sapintě

Den svateb

Pak nás již čekala jen zastávka v Satu-Mare. To je město poblíž Maďarských hranic. Město je bohaté na pravoslavné kostely, takže jsme se vydali pár jich zkouknout. Jak si tak meditujeme v jednom z nich, začal se povážlivě zaplňovat. Po chvíli nám došlo, že se schyluje ke svatbě. Drze jsme zůstali sedět a rozhodli se zúčastnit se obřadu. Svatebčané se po nás sice dívali všelijak ale nevyhodili nás. Novomanželé budou mít tedy na videu partu otrhaných turistů z Čech a budou mít alespoň na co vzpomínat. Celý obřad byl docela zajímavý. Dost se u toho zpívá a dělají různé rituály. Nevěsta byla celkem pěkná. Po svatbě jsme se vydali dále do města a zjistili, že dnes je zřejmě dle horoskopu příhodný den k svatbám, neboť jsme potkávali jeden průvod nazdobených troubících aut za druhým a všechny kostely byly plné vdavekchtivých dvojic. Je také zajímavé, že byl již poměrně dost pozdní večer. Nakonec prohlídky nás zaujal minaret tyčící se nad městem. Když jsme k němu po chvíli našli cestu, zjistili jsme, že to zřejmě minaret nebude a že to je nejspíše vodárna. Každopádně jsme pod ním uspořádali piknik a počkali na hodinu odjezdu. Cestou k autobusu jsme ještě utratili poslední lei a nasedli ke zpáteční cestě. Chtěl jsem vyfotit Irenu ale bránila se zuby-nehty.
Všechny hranice jsme přejeli bez větších problémů a temnou nocí se blížili k České republice.

Irena nechce být focena

Den poslední jedenáctý - Slzy loučení

Domů, do Prahy, do Podolí, …

Poslední den se toho příliš nestalo. Ráno jsme přejeli Česko-Slovenské hranice a za přechodem zastavili na snídani. Pár lidí vystoupilo cestou do Pardubic a při té příležitosti jsme se hromadně fotili. Ale většina vystupovala právě v Pardubicích. Společně jsme vyrazili na nádraží a pak vlakem do Prahy. Bohužel byl přeplněný a my museli jet v uličce. Cestu nám zpestřoval zbytek Hermannstadt vodky. V Praze jsme se definitivně rozloučili a každý se vydal domů. Domluvili jsme také sraz v září a překvapivě na něj přišlo docela dost lidí. S některými se vídám ještě nyní.

Petra, Lenka a Šárka a jejich Weasel 1 a Weasel 2 Postávající a posedávající účastníci zájezdu 1 Postávající a posedávající účastníci zájezdu 2 Dalibor a Petra Lída Irena v autobuse Irena nás opouští před domem jejích rodičů Cesta vlakem do Prahy Skupinové foto