Když jsme se letos rozhodovali, kam na dovolenou, vybírali jsme z několika možností. Ale jelikož jsme si uvědomili, že na Bibione či Costa Brava nás už asi nic nepřekvapí, opět jsme se rozhodli pro naši oblíbebenou zemi - Rusko. Chtěli jsme vyrazit někam do hor a proto jsme si vybrali to nejhezčí pohoří v západním Rusku. Naše cesta směřovala do západního Kavkazu.

Proč ne na vlastní pěst

Po zkušenostech z minulých cest na Ukrajinu a do Ruska jsme raději zvolili cestovní kancelář. Pohybovat se po republikách bývalého SSSR je stále poměrně a riskantní. Ne snad z důvodu ohrožení bandity, ale díky neskutečnému byrokratickému zřízení, přetrvávajícímu z dob dávno minulých. Cestovat samostatně samozřejmě lze, ovšem s obrovskou dávkou trpělivosti a velkým balíkem dolarů, čímž se cesta neúměrně prodraží a prodlouží. Kupříkladu s Ukrajinou má naše republika bezvízový styk. Ovšem bez patřičného “víza” AB OBMEN, které vám zdarma, ale ne bez obtíží, dají na “pasovce”, se s vámi ukrajinský celník ani nebude bavit. Samozřejmostí je, že si toto razítko můžete za cca 10USD na celnici koupit. Cestovat lze i vlakem, ale taková cesta je velice dlouhá, drahá a poslední úsek cesty, kde koleje nevedou, se musí stejně absolvovat vlastními prostředky. Cestovní kancelář se tedy může zdát zezačátku dražší, ale ve výsledku vás cesta přijde levněji, bude rozhodně kratší a s menšími problémy ze strany místních úřadů.

Dlouhá cesta Ukrajinou

Po bezproblémové cestě po Čechách, kde jsme posbírali zbytek lidí a přejezdu Slovenska jsme kolem půlnoci dorazili na Slovensko-Ukrajinské hranice na přechod Vyšné Nemecké. Slováci nás odbavili téměř bez čekání, vcelku hladce proběhla i pasová kontrola na ukrajinské hranici. Problémy začaly při celní kontrole. Protože jsme odmítli zaplatit neúměrně vysoký úplatek, který požadoval ukrajinský celník, nemohli jsme projet. Oficiálním důvodem bylo to, že na tři dny na Ukrajině vezeme moc jídla. Logika zde nemá místo, takže vysvětlování, že jedeme do Ruska na tři týdny nemělo smysl. Samozřejmě takový zákon neexistuje, ale to je ve dvě v noci (nebo klidně i ve dvě odpoledne) na ukrajinské hranici jedno. Poté co objevili zásoby piva v autobuse nás celnící s výkřiky “Eto kontraband” otočili a poslali zpátky. Opět jsme dostali razítka do pasů a zkusili jsme jet na další nejbližší hraniční přechod. Slovenští celníci nám potvrdili, že tam autobusy přejíždějí. Když jsme tam ale dorazili, ukrajinci nám vcelku jasně dali najevo, že tudy žádný autobus přejet nemůže. Naší poslední šancí bylo, že nová směna na přechodu Vyšné Nemecké se s tou předchozí nedomluvila. Vyšlo to a po slabém dvouhodinovém čekání jsme konečně v poledne vjeli na Ukrajinu.

Hned za hranicemi nám místní policie nabídla za “mírný” poplatek doprovodné vozidlo, protože dle jejich slov není na Ukrajině bezpečno. Tuto nabídku jsme s díky odmítli a vydali se na cestu krásnou Zakarpatskou Ukrajinou. Krajina s typickými dřevěnicemi a kostelíky připomíná naše Beskydy. Lidé zde rádi vzpomínají na období, kdy tato oblast patřila Československu. Když jsme vyjeli z Karpat otevřel se nám pohled na velice jednotvárnou krajinu, charakterizovanou obrovskými lány polí, na kterých je skoro vidět zakřivení země a malými políčky obyčejných lidí, která jsou často jediným zdrojem jejich obživy. Typickým úkazem je vypalování celých strnišť na ploše stovek hektarů.

Nezapomenutelným zažitkem byl průjezd průmyslovým Doněckem. Celé město bylo zahaleno do růžového oparu, déšt na ulicích vytvářel pěnu a i lidé měli nezdravou barvu. I nás rodilé severočechy to trochu vyvedlo z míry. Kvůli absenci ukazatelů jsme se po městě pohybovali pomocí buzoly. Po dvou hodinách jsme se vymotali a zamířili na ruské hranice.

Ukrajinští ani ruští celníci tentokrát nedělali žádné problémy a překročení hranic trvalo “jen” pět hodin. Celý ten čas byl vyplněn přepisováním pasů do seznamů a vypisováním nesmyslných celních deklarací, které pak stejně nikdo nechtěl. Konečně jsme v Rusku.

Ruští “gaiové”

Řeč není o ruských homosexuálech ale o všudypřítomných silničních kontrolách. Kontrolují naprosto všechno, naprosto vždy a přesto pokaždé jinak. Zajímá je, zda máte ve voze hasicí přistroj. Zda máte pozvání do dané oblasti, i když oficiálně nic takového neexistuje. Zda máte asi pět druhů různých povolení k průjezdu Ruskem, o kterých nemá ruská ambasáda ani ponětí a tisíc dalších nesmyslů. Pokud něco z toho nemáte, stojí to dolary, pár plechovek piva či cigarety.

Koníčkem gaiů je stavět vůz až v momentě, kdy projíždí kolem policisty. Je jasné, že nemůžete zastavit na půl metru, ale pronikavým pískáním vám dává najevo, že máte malér, protože jste u něj nezastavili. Nejhorší, čeho se můžete dopustit, je focení v blízkosti jakýchkoliv objektů. A strategickým objektem v Rusku může být nejen policejní stanice či hraniční přechod, ale třeba i most nebo vodní nadrž. V lepším případě vás čeká zabavení filmu, v horším dávka z kalašnikova a teď si neděláme legraci. Poslední kotrola nás čekala na hranici Ruska s Karačevsko-Čerkeskou republikou na jejímž území západní Kavkaz leží.

Češi v cizině boháči

Pokud si chcete vyzkoušet pocit, jaký asi mají Němci při návštěvě Čech, vaší zemí je dnešní Rusko. Díky velice příznivému kurzu mezi dolarem a rublem (24 rublů za 1 dolar, čili asi 1,50Kč za rubl) jsme si připadali opravdu jako páni. Napřiklad chleba se tu dal pořídit za 3 ruble, kilo melounů za rubl a třeba i dovozové zboží zde bylo levnější než u nás (plechovka Pepsi za pět rublů). Trh v hlavnm městě republiky Čerkesku byl opravdovým zážitkem. Byl rozdělen do několika sekcí podle druhu zboží. Dalo se zde koupit naprosto vše, od jídla přes oblečení až po vybavení domácnosti. Dalo se i smlouvat, ovšem při těch cenách a vědomí chudoby místních lidí jsme se o to ani moc nepokoušeli. K placení lze použít i dolary, ovšem výhodnější a snazší je platit v rublech. Na trhu jsme byli velikou atrakcí. Všichni se nás ptali odkud jsme, kam jedeme a zda se nám líbí místní děvčata. Nutno uznat, že lidé byli opravdu milí a děvčata se nám líbila. Za okamžik se po celém trhu rozkřiklo, že je tam výprava z Čech a všichni nás už z dálky oslovovali. Jeden Čerkes dokonce koupil plnou tašku zeleniny a ovoce a dal nám ji jako dárek.

Trh v Čerkesku

Alplágr

Z Čerkeska jsme již začali stoupat údolím ledovcové řeky Těberdy k centru Západního kavkazu, k malému městečku Dombaj v nadmořské výšce asi 1500m. Po čtyřhodinové cestě dolinou a průjezdem městy Karačevsk a Těberda jsme dorazili k bráně Těberdinského zapovědnika, což je obdoba našeho národního parku. Museli jsme zaplatit vstupní poplatek pět rublů. Po další asi půlhodině cesty nás již vítal Dombaj obklopený nádhernými vrcholy hor.

Pes horský, Canis Alpinisus

Přímo nad městem se tyčila dominanta tohoto údolí, takzvaný “kavkazský Matterhorn”, Belala-Kaja. Někteří z vás možná znají Dombaj z dob odborářských rekreací, kdy se tam jezdilo i od nás. Ve své době to prý bylo špičkové rekreační středisko. Dnešní Dombaj vypadá trochu jinak. Většina hotelů je polorozpadlých, fungují asi jen dva. Nutno ovšem říci, že se zde zřejmě opět začíná blýskat na lepší časy, neboť se staví i dva nové hotely. Otázkou je, zda je nepostihne osud většiny ruských staveb, tedy to, že se nedokončí. Několik takových totiž již v Dombaji stojí a hyzdí tvář tohoto jinak krásného vysokohorského městečka.

Posledních pět kilometrů do alplágru Alibek, ve výšce 1840 metrů, jsme museli urazit “ruským autobusem”, vojenským náklaďákem značky Gruzavik. Horolezecké centrum Alibek vypadá stejně jako Dombaj. I zde je několik polorozpadlých, polorozestavěných budov. Co nás překvapilo byl bazén se skokanským můstkem a nádherně čistou vodou. Vypadal úplně stejně, jako na fotkách starých asi dvacet let. K vybavení alplágru dnes patří čtyři ubytovny s jídelnou (která zrovna nefungovala), sauna, bar, šašlikárna, sociální zařízení a půjčovna horolezeckého a lyžařského vybavení. Noc na ubytovně stojí asi dva dolary, poplatek za stan je dolar.

Vodopád nad naším táborem

My jsme naše stany postavili na bývalém hřišti. Výhodou bylo, že zde byl rovný povrch. Nevýhodou byla přítomnost stáda krav a zejména býků. Toto stádo nám způsobilo jisté problémy, ale k tomu se ještě dostaneme. V alplágru sídlí i šéf místní horské služby, která ještě kupodivu funguje, i když nevím jak, protože jsme ji naštěstí nepotřebovali. Kdokoli kamkoli jde, musí to nahlásit právě onomu šéfovi. Ten potom hlídá, jak se jednotlivé výpravy vracejí. V táboře na nás také čekala naše ukrajinská průvodkyně Irina, která zde kdysi byla a místní hory prochodila.

Turie ozero - pohled k Alibeku

Celkový pohled na ledovec Alibek

Sníh, led a skála

Na vrcholy tu lze vystoupit dvojím způsobem. Buď si zaplatíte místního průvodce v cenách od 200 do 400 rublů na osobu a horu, nebo si koupíte mapku výstupu a zkusíte to sami. Sami můžete ovšem vylézt jen lehčí hory. U těch těžších se to rovná sebevraždě, nehledě na to, že by vás tam ani nepustili. V Rusku funguje systém hodnocení horolezců, který nedovoluje nezkušeným lézt na obtížné hory. Teprve po získání zkušeností - každý dobytý vrchol se zapisuje do knížky alpinisty - a po určitém čase dostane horolezec povolení k obtížnějším výstupům. Sami jsme poznali, že toto Rusové opravdu dodržují. Vetšina výstupů je zde kombinovaných. To znamená že část vede po ledu či sněhu a část po skále. Je proto nutná znalost pohybu po všech těchto terénech a také je nutné mít potřebné vybavení včetně maček, cepínu a helmy. Pro výstupy ve větších skupinách je nutné sestavit lanová družstva. V jednom družstvu jsou tři až pět lidí, kteří jsou vzájemně navázáni. V případě uklouznutí či pádu do trhliny jednoho z členů ho ostatní zabrzdí a později vytáhnou. Protože jsme se vzájemně neznali a v družstvu je nutná naprostá důvěra, vydali jsme se hned první den na aklimatizační tůru na nedaleký ledovec Alibek, který je často využíván jako tréninkový ledovec. Tam jsme si vyzkoušeli společnou práci na laně a řešení krizových situací.

Instruktáž před vstupem na ledovec

Část našeho lanového družstva na ledovci

Ležící dívka

V den plánovaného výstupu na horu Sulachad (3409 m) nás ráno přivítalo zataženou oblohou s občasným deštěm. Dvakrát jsme odložili odchod, abychom nakonec až v jedenáct hodin vyrazili na cestu do doliny pod masívem hory Sulachad, kde měl být ve výšce asi 2550m náš tábor. Na radu naší průvodkyně jsme v táboře nechali mačky a cepíny. Po půl hodině cesty se však ukázalo, že přecijen cepíny potřeba budou (druhý den se ukázalo, že budou potřeba i mačky) a proto se David s jednou průvodkyní museli vrátit pro pět cepínů na případné upevnění fixních lan. Za neustálých přeháněk jsme potom stoupali vlhkou džunglí horského lesa. Kavkazské cesty totiž nejsou upravené turistické cesty, jaké známe třeba z Tater a po kterých se dá leckdy jet i na kole. Některé málo používané cesty je problém vůbec najít. Hlavním orientačním prvkem jsou tzv. “mužici”, kamené věžičky které jsou někdy k vidění i u nás.

Pohled dolinou, kterou jsme stoupali k Sulachad

Spestřením výstupu bylo vosí hnízdo, zákeřně umístěné u cesty v místech, kam většina lidí zapichovala své teleskopické hůlky. Ti kteří uzavírali skupinku pak většinou schytali několik žihadel. V závěru cesty, kdy již většina skupiny měla postavené stany na “nočovce”, nás zastihl prudký déšť s kroupami. Na chvíli jsme se schovali pod kamenný převis, abychom si oblékli nepromokavé oblečení na již promočené věci. Potom jsme pokračovali ve stoupání a po asi půl hodině jsme dorazili na místo ke stanování. Déšť ustal a my se snažili alespoň trochu usušit věci. Večer nás přišlo navštívit stádo kozorohů. Jeden fotograf v naší výpravě v honbě za snímky trochu zapoměl na opatrnost a dostal se příliš blízko ke stádu. Samec, zřejmě vůdce stáda, si to nenechal líbit a zaútočil na něj. Naštěstí byli poblíž i další účastníci výpravy a řevem se jim ho podařilo zahnat. Na večerním briefingu jsme se dohodli, že i přes nepřízeň počasí v pět hodin ráno na Sulachad půjdeme. V noci nás ještě probudil poměrně silný déšť a vítr, ale když jsme v půl páté vstávali, byla již obloha jasná a byly vidět hvězdy.

Za světla z čelovek jsme zahájili výstup do sedla. Nejprve vedla cesta po suti a po skále, později jsme přešli na sněhové pole, vedoucí až do sedla. Sníh byl trochu přemrzlý a my litovali, že jsme si přecijen nevzali mačky. I přesto jsme do sedla ve výšce asi 3000m dorazili poměrně brzy po hodinu a půl trvajícím výstupu. Pokochali jsme se východem slunce a raději pokračovali po hřebenu dále.

Svítání v sedle pod Sulachad

Po pár metrech jsme ovšem museli zastavit kvůli sněhovému poli s asi 40% sklonem, které lze s mačkami přejít celkem bez problémů. My ale mačky neměli a proto jsme museli natáhnout přes nejhorší úseky asi 150m fixních lan. Natažení lan se poněkud protáhlo, protože jsme se nemohli dohodnout o jeho provedení s naší průvodkyní. Ruská škola totiž předpisuje mnohem vyšší úroveň jištění, než na kterou jsme zvyklí u nás. Po překonání tohoto úseku jsme se již dostali na skálu a po asi hodině lezení jsme konečně stanuli na “hlavě” Sulachad.

Jištění fixními lany při výstupu na Sulachad

Sulachad totiž v karačevštině znamená ležící dívka a z dálky opravdu tak vypadá. Má tři vrcholy – hlava, prsa a nohy. Nahoře jsme strávili asi půl hodiny focením a díváním se. Měli jsme také možnost uvidět velikost Kavkazu. Otevřel se nám výhled do dalších dolin a hory jakoby nebraly konce. Cesta zpátky po skále šla poměrně rychle. Problémy nastaly až na sněhovém poli, na kterém jsme měli natažená lana. Sníh změkl a místy odkryl pláty ledu. V tu chvíli jsme ocenili ona fixní lana, protože tři členové výpravy v jednom obtížném místě uklouzli a spadli. Naštěstí cepíny zatlučené ve sněhu vydržely a všichni se dostali zpět nahoru. Ze sedla jsme se do tábora dostali během půl hodiny. Sněhové pole se proměnilo ve sjezdovku a my si krásně zalyžovali. Dole jsme sbalili tábor a vyrazli zpátky do alplágru.

Vrcholové foto na Sulachad

Zákon hor

Večer se všichni alibečtí horolezci scházejí v místním baru, aby si vyprávěli o svých hrdinských výstupech. My jsme samozřejmě nemohli zůstat stranou a i když Sulachad není zrovna nejtěžší výstup, přidali jsme se k našim ruským kolegům. Místní bar ovšem nebyl na příjezd českých turistů vůbec připraven a téměř každý večer se nám ho podařilo vypít. V baru bylo možné potkat spoustu zajímavých lidí. Při družbě s jedním Karačevcem, jmenoval se Madžit (česky Michal), jsme se naučili “nejdůležitější” zákon kavkazských hor. Totiž to, že nejstarší vždy pije první a teprve potom se mohou napít ostatní. Madžitovi se zalíbila jedna z našich dívek a chtěl si s ní zatancovat. Jí se však přiliš nechtělo a Madžit nemohl pochopit, jakto že s ním nejde tančit. Karačevská dívka totiž nemá příliš na výběr. Muži zde nežádají o tanec, nýbrž ji prostě k tanci vezmou. Asi dvě hodiny nám trvalo, než jsme mu vysvětlili, že u nás je to naopak. Když už nic nezabíralo, zkusili jsme mu vysvětlit, že ona dívka má muže, proti němuž je A. Schwarzenegger trpaslík. Madžit se jen usmál a řekl, že on má doma také ženu. V tu chvíli jsme si uvědomili, že Madžit, stejně jako většina Karačevců, je muslim. Tím byl jeho vztah k ženám tak trochu určen. Dalo nám hodně práce, než jsme ho přesvědčili, že zítra musíme brzo vstávat a měli bychom jít už spát. Madžit tedy objednal poslední lahev nejlepší místní vodky Hvězda Ulugběka. Když jsme ji dopili a chystali se k odchodu ještě přišla na řadu káva, což je na závěr večera místní zvyk.

Další třítisícovka

V rámci odpočinkového dne jsme vyrazili na další třítisícovku. Sešli jsme do Dombaje a nakoupili některé nezbytné věci jako například typické místní čapky. Pak začalo vyjednávání o ceně lanovky pod vrchol hory Krugazor. Dohodli jsme se na ceně 50 rublů za spáteční lístek. Po ujištění, že cena platí opravdu až na vrchol jsme nastoupili do kabinky. Cestou jsme si všimli jedné rozbité kabinky, která ležela asi na půl cesty mezi stanicemi. Tato lanovka nás vyvezla do výšky asi 2300m. Zde začínala další lanovka, tentokrát sedačková. Jaké však bylo naše překvapení, když po nás správa požadovala dalších dvacet rublů, opět bez jakéhokoli lístku. Alespoň nám netajili, že budeme muset platit ještě jednou, protože pod vrchol se musí celkem třemi lanovkami.

David v kazbecké čepičce na vrcholu Krugazoru

Já a papacha na stanici lanovky na Krugazoru

Stanice lanovek byly doslova obsypány babičkami prodávajícími různé pletené svetry, ponožky, čepice z pravé ovčí vlny. Častým artiklem byly též papachy – huňaté čepice z ovčí či kozí kožešiny. Trochu překvapením bylo, že ceny těchto suvenýrů s rostoucí nadmořskou výškou klesaly. Třetí lanovkou za 25 rublů jsme vyjeli do výšky asi 3000m, okdud jsme po pěšině pokračovali pěšky na vrchol Krugazoru, Výška udávaná v ruských mapách se pohybuje kolem 3200m, ale přesnou výšku neznáme.

Pohled z Krugazoru na protilehlý ledovec

Cestou jsme potkali vojáky zvláštních jednotek ruského ministerstva vnitra OMON. Jako malé děti dováděli ve sněhu a koulovali se. Dojem dětí trochu kazily samopaly zavěšené proklatě nízko. Na druhé stanici lanovky jsme si dali šašlik a pirožky. Pak už jsme jen naskočili na lanovku a sjeli dolů do Dombaje. Už trochu nudnou cestou jsme došli zpět do alplágru, kde jsme celý den zakončili opět v baru.

Stanice lanovky na Krugazoru

Karačevsk

Protože nám pomalu docházely zásoby ovoce, zeleniny a chleba vypravili jsme se další den do Karačevska, hlavního města této oblasti. Trh zde nebyl tak bohatý, jako v Čerkesku, ale základní věci se zde koupit daly.

Poté jsme se vydali hledat nějakou restauraci, protože jsme měli chuť na boršč. Všichni nám radili, že nejlepší restaurací v okolí je “Elbrus”. Když jsme konečně našli budovu s tím nápisem, uvnitř nás přivítal nechápavým pohledem ruský voják. Zeptali jsme se ho, kde je tu ta restaurace. Pomocí vysílačky někam volal a z toho čemu jsme rozuměli jsme pochopili, že se ptá svého velitele, jestli není někde v budově nějaká restaurace. Pak se šel ještě podívat po pár místnostech a oznámil nám, že tady žádná restaurace není. Když jsme vylezli ven a podívali se pozorně na cedulku, která se krčila vedle nápisu Elbrus, zjistili jsme, že jsme právě navštívili nevyšší soud Karačevska. Nakonec jsme ale restauraci našli a boršč si dali.

Další příhoda se stala jednomu členu výpravy, když se nachomýtl na demonstraci. V době našeho pobytu totiž v Karačevsko-Čerkeské republice probíhaly volby prezidenta republiky. Ačkoli místní kandidát zvítězil s asi sedmdesáti procenty hlasů, Moskva do úřadu dosadila svého člověka a právě proti tomuto občané Karačevska protestovali. Příliš blízko tribuně se dostal jeden z našich lidí a v tom ho organizátoři odchytli a odvedli ho na pódium se slovy: “Tak nám k tomu taky něco jako turista řekni.” A on povídal. Jak jsou zde krásné hory, jak jsou lidé hodní a tak podobně, vše za bouřlivého potlesku demonstrujících. Po této příhodě jsme se již vydali na cestu zpět do Dombaje.

Tomu říkám bordel před stanem :)

V trhlinách Alibeku (píše David)

Zatímco byl Michal s většinou lidí v Karačevsku doplnit zásoby. Vydal jsem se se skupinkou čtyř lidí a naší průvodkyní lézt do trhlin Alibeckého ledovce. Po dvou hodinách rychlejší chůze jsme se dostali k ledovci, kde už trénovala skupina horolezců z Krasnodarska. Jejich vybavení na nás udělalo celkem dojem, neboť se vymykalo ruským standartům. Vyjímkou nebyly skelety značky Koflach, gore-texové kombinézy a české úvazky. Další půlhodinu nám zabralo hledání vhodné trhliny a připravení jištění. Dalších pět hodin jsme strávili lezením. Vyzkoušeli jsme si různé techniky vyproštění z trhlin, pro případ nehody při další plánované tůře na Sofrudžu.

David v trhlině Alibeku

Medvědí nočovka

Po odpočinkovém dni nás čekal třídenní výstup na horu Sofrudžu (3787 m). Ráno jsme již poněkolikáté sešli do Dombaje. Cesta nejprve vedla kolem řeky mírným stoupáním, poté se odklonila a začala ostřeji stoupat dolinou Amanauzkého ledovce. Po mírných problémech s nalezením správné cesty jsme pokračovali kuloárem horského potoka. Cesta byla velmi špatná, plná uvolněných kamenů a suti.

Cestu s námi absolvoval i jeden ruský alpinista jménem Saša. Podle jeho slov měl zkušenosti s chozením po horách, ale podle jeho chování to nebylo příliš vidět a každý, kdo šel za ním, se musel obávat. Že tyto obavy byly oprávněné se ukázalo velmi záhy. Když jsme stoupali velmi úzkým místem kuloáru, uvolnil Saša tři poměrně velké kameny. První z kamenů zachytil člověk hned za ním, druhý zastavil David, ale třetí, který mezitím již nabral rychlost mě (Michala) trefil do holeně těsně nad kotník. Vylezl jsem na malou plošinku, kde se dalo posadit a cítil jsem, jak se mi dělá celkem špatně. Na chvíli jsem ztratil vědomí a když mě okolostojící probudili, byl už u mě náš doktor. Ten mi ránu jen provizorně přelepil a zavázal. Protože jsme měli na nočovku už jen asi půl hodinu cesty, rozhodl jsem se pokračovat.

Cestou nás ještě čekaly tři úseky lezení po skále, což některým členům výpravy dělalo menší problémy. Natáhli jsme proto přes tyto skály lana a vytáhli jsme po nich batohy. Když jsme dorazili na medvědí nočovku ve výšce 2250 m, postavili jsme stany a uvařili jídlo. Doktor se rozhodl, že se moje noha musí zašít. Sehnal tedy od přítomných jehlu, nit a vodku a začal se připravovat. Jehlu s nití uvařil ve vodce, kvůli desinfekci. Já jsem si vzal svou placatku whisky a ulehl jsem na “nemocniční” karimatku. Jehla byla trošku tupá, takže to chvíli trvalo, ale nakonec se mu podařilo mi nohu sešít třemi stehy. Po zalepení a převázání mě propustil do domácího ošetření. Na večerním briefingu jsme se dohodli, že ve čtyři hodiny vyrazíme na vrchol.

Medvědí nočovka

Sofrudžu

Druhý den ráno, tak jak jsme si naplánovali, jsme vyrazili. Za světla čelovek a pod vedením naší průvodkyně Iriny cesta ubíhala velmi pomalu. Nakonec jsme po hodině a půl trvajícím výstupu dorazili k okraji ledovce, právě při východu slunce. Otevřel se nám krásný pohled na údolí řeky Těberdy, které je vstupní branou do oblasti Dombaje. Zde jsme utvořili lanová družstva.

Ledovec na Sofrudžu ráno

Trhliny v ledovci na Sofrudžu

Všechna družstva se držela za Irinou, i když jsme již začínali tušit, že cesta, kterou vybrala, nebude ta správná. Naše družstvo dorazilo jako první k jedné z větších trhlin a bez větších problémů jsme ji překonali. Později jsme zjistili, že ostatní družstva musela použít fixního lana, což jejich výstup značně zpomalilo. Pokračovali jsme tedy v hledání správné cesty k hřebeni přes ledovec. Vzhledem k sílícímu slunci jsme se rozhodli na zbytek nečekat a pokračovali jsme sami. Počítali jsme, že ostatní půjdou v našich stopách a výstup se trochu urychlí. V devět hodin jsme se dostali k hřebeni, odkud byl krásně vidět vrchol a později i vrchol Elbrusu. Závěrečná část výstupu po hřebeni již byla jednoduchá, už pouze s několika trhlinami. Kolem jedenácté hodiny jsme dobyli vrchol.

Trhlina mezi vrcholy Sofrudžu

Z vrcholu jsme měli nádherný výhled do okolních dolin. Viděli jsme také zbývající lanová družstva. Odhadli jsme, že na vrcholu budou tak za dvě hodiny a proto jsme nečekali a asi po půl hodině jsme začali sestupovat. Ještě před tím někteří členové našeho družstva dobyli nedaleký vedlejší vrchol. Pro sestup jsme na doporučení Iriny zvolili jinou cestu. Později jsme zjistili, že to byla pravděpodobně cesta, kterou jsme měli původně jít nahoru. Pod hřebenem na skále jsme čekali na další lanové družstvo. Po dohodě s nimi jsme již vyrazili na cestu zpět na nočovku. Náš odchod urychlila také kamená lavinka, která se naštěstí zastavila ještě nad námi. Podařilo se nám najít dobrou cestu, takže jsme už po hodině a půl přišli na pevnou skálu. Po další hodině a půl jsme přišli do tábora.

Sofrudžu - vrcholové foto

Místní specialita

Další den jsme už jen sešli do Dombaje a po doplnění zásob vyšli do alplágru. Všichni se již těšili na večer, kdy jsme měli dělat šašlik z masa, které jsme koupili na trhu v Karačevsku. Šašlik je vedle pirožků jediné jídlo, které se prodává snad v každém občerstvení na Kavkaze. Nejčastěji se dělá ze skopového nebo jehněčího masa. Lze ho však připravit prakticky z každého druhu. Masové kousky se napichují na jehlu a opékají se v šašlikárně. Šašlikárna je kovové koryto s dírami. V jedné části hoří dřevo a připravují se uhlíky, v druhé se již nad uhlíky opéká maso. Maso se musí naložit do nálevu den předem. Každý dělá tento nálev trochu jinak, ale vetšinou je v něm ocet, hořčice, majonéza, sůl, česnek, cibule a několik druhů koření. Tato směs koření se dá už koupit namícháná na tržišti. Přílohou bývá světlý chléb a hustá omáčka připomínající kečup. Ve slušnějších stáncích dostanete i zeleninovou oblohu. Ceny šašliku se pohybují od 25 do 40 rublů. Náš šašlik nám připravili naši ruští přátelé z alplágru. Maso připravili den předem, roztopili šašlikárnu a opékali maso. Maso bylo dost tučné, takže použitelných kousků byla asi polovina. Měli jsme ale hodně zeleniny a chleba, takže jsme se celkem najedli. Večer jsme zakončili u ohně při vypůjčené kytaře. Další den byl naplánován jako odpočinkový. Někteří šli k nedalekým vodopádům, někdo šel do Dombaje. Bylo krásně a my se v klidu kochali okolní přírodou.

Dolina vodopádů

Po odpočinkovém dni jsme chtěli jít na dvoudenní túru do Ptyšské doliny a chtěli jsme vystoupit po ledovci do Ptyšského sedla. Bohužel už v noci začalo pršet a ráno to nebylo lepší. Věděli jsme, že cesta vede hustým porostem bolševníků a rododendronů a my bychom byli celí promáčení. Zůstali jsme proto v táboře a čekali až se počasí zlepší. Celý den však pršelo. Rozhodli jsme se, že do doliny půjdeme zítra, jen na jeden den.

Pohled Ptyšskou dolinou

Ráno jsme vyšli za poměrně dobrého počasí a v průběhu dne se úplně vyjasnilo. Cesta vedla krásným údolím, nad kterým se tyčily nám již známé hory Sofrudžu a Krugazor. Ze stěn okolních hor padalo do údolí několik vodopádů. V celé dolině jich je asi třicet. Po dvou hodinách jsme došli ke zlomu doliny, kde bylo vidět i slyšet Čuchčorské vodopády. Tyto vodopády tvoří dvě kaskády nad sebou. K vodopádům vedla krátká čtvrthodinová odbočka.

Když jsme se jich dostatečně nabažili, pokračovali jsme v cestě Ptyšskou dolinou. Cesta vedla džunglí nízkých stromků a rododendronů, kde jsme často museli přeskakovat různé potůčky. Po asi hodině cesty jsme se již dostali na volnější horskou cestu, která nás dovedla až k nádherným vodopádům v závěru doliny. Voda padala z výšky 30 metrů, kde přepadávala ze skalní plotny. Pod vodopádem jsme se vykoupali a pomalu vyrazili na cestu zpět, protože nás čekala ještě asi čtyřhodinová cesta do Dombaje a z něj ještě, v té době námi už nenáviděná, hodinová cesta do alplágru.

Vodopád v závěru doliny z dálky

… blíž

… ještě blíž

V Dombaji jsme se ještě zastavili na menší občerstvení, kde jsme viděli až neskutečnou hostinu. Asi patnáct lidí, zřejmě rodina, doslova obsypala jeden ze stolů u minerálního pramenu jídlem. Na stole bylo snad pět kilo špeku, spousty chleba, zelenina. Lahve vodky nešly ani spočítat. Večer po příchodu jsme se pomalu začali připravovat na ranní odjezd z tábora.

Sbohem Alibeku

Ráno jsme vše sbalili a naskládali do přistaveného náklaďáku. Ten naše věci odvezl k autobusu, kam jsme je neskládali. Autobusem jsme vyjeli ke Kluchorskému průsmyku. Cestou jsme museli zaplatit vstupní poplatek a vyřídit povolení od vojáků, protože Kluchorským průsmykem vede vojenská cesta do Gruzie.

Kluchorská dolina

Vyjeli jsme k horskému jezírku, kde jsme se koupali a odpočívali. Kolem tekla ledovcová říčka. Potom jsme přemluvili ještě jednoho karačevce, aby s námi vyjel ještě výš, kam se již normálně nejezdí. Měli jsme krásný výhled na celou dolinu a okolní kopce.

Peřeje říčky pod Kluchorským průsmykem

Cestou pěšky dolů jsme našli na cestě prázdou nábojnici. Bylo nám vysvětleno, že tato oblast je intenzivně střežena vojskem a chodit mimo povolené oblasti se nesmí.

Nábojnice na silnici v Kluchorském

Z průsmyku jsme sjeli do údolí a pokračovali za Těberdu, kde jsme měli domluvené místo na stanování u jedné restaurace. V restauraci jsme si dali šašlik a večer jsme od naší průvodkyně dostali odznáčky “Alpinist SSSR”. Vysvětlila nám, že jsme absolvovali předepsané výstupy pro splnění tohoto odznaku a nic již nebrání našemu postupu v ruském žebříčku horolezců až k titulu “Mistr sportu Ruska”.

Amerika

Stopař z vyšších kruhů

Brzy ráno jsme vyjeli směrem k ukrajinským hranicím. Průjezd hranicemi měl být tentokrát bez problémů, protože jsme do Kieva vezli předsedu ukrajinského parlamentu. Trochu nás překvapilo, že takto vysoce postavený státník cestuje celkem nalehko a sám. Před Rostovem nás zastavila jedna ze silničních hlídek a nedovolila nám vjet do města. Na otázku proč odpověděli, že Rostov je moc velké město a že bychom tam zabloudili. Museli jsme tedo do Rostova jinudy, což nás trochu zdrželo. Průjezd hranicemi byl díky “Klausovi”, jak jsme předsedovi ukrajinského parlamentu přezdívali, bez problémů. Celník dokonce na provokační otázku, jestli by si nedal pivo odvětil: “Ne, my ve službě nemůžeme.” Druhý den večer jsme přijeli do Kieva, kde jsme se utábořili, na radu “Klause”, uprostřed města v parku. Večer jsme ještě šli na noční procházku Kievem.

Kyjev není Ukrajina

První věcí, které si všimnete na Kyjevu, je jeho naprostá odlišnost od zbytku Ukrajiny. Skoro by se chtělo říct, že jsme přijeli do jiného státu. Všude byly plné obchody, osvětlené ulice, reklamní billboardy a opravené domy. Po městě jezdí samý Mercedes, BMW či další zahraniční auta. Lidé chodí moderně oblékáni. Po městě jezdí klasické ruské metro, které známe i z Prahy. Také ceny v obchodech jsou o mnoho vyšší než na venkově. Ve městě je mnoho památek. Mezi nejzajímavější patří kievská Zlatá brána. Velkým komplexem převážně církevních staveb je Pečorská lávra.

Chrám v Kyjevě

V době, kdy jsme byli na lávře, právě probíhalo zatmění Slunce. Od jednoho místního dělníka jsme si vypůjčili svařovací helmu a pozorovali srpeček na obloze. S dělníkem, jmenoval se Basil, jsme se dali do řeči. Pověděl nám, že je Polák, ale nyní žije na Ukrajině. Když zjistil že jsme Češi, měl velkou radost. Vzal nás do podzemí jednoho chrámu, který právě opravovali. Ukazoval nám hroby, které právě objevili a vyprávěl o tom, kdo v nich leží. Prý zrovna čekali na archeology, kteří měli přijít hroby prozkoumat, ale dělníci již prováděli vlastní průzkum ocelovými tyčemi a krumpáči. Basil nás potom provedl velkou částí lávry a nakonec nám poradil jak se nejrychleji dostaneme k místu našeho srazu. Z Kieva jsme odjeli k nedalekému jezeru, kde jsme přenocovali. Ráno jsme už vyrazili na dlouhou cestu domů.

David sleduje zatmění slunce

Fotka s Basilem na Lávře