V létě roku 2000 jsem ještě se sedmi svými přáteli navštívil oblast východního Kašmíru, nazývanou Ladakh.
Příjezd
Ladakh, přezdívaný též “Malý Tibet”, se výrazně liší od zbytku státu Jammu a Kašmír a Indie vůbec. Po staletí to byla oblast se silným vlivem Tibetu a Tibetského buddhismu. Po Čínské okupaci Tibetu sem uprchlo mnoho Tibeťanů aby v demokratické Indii našli azyl. Tibeťané stále tvoří většinu obyvatelstva, i když ekonomická moc v oblasti se přesouvá do rukou obchodníků z Kašmíru a Himachal Pradeshe. Správním i obchodním centrem Ladakhu je město Leh. Do Lehu vede silnice z jihu z Manali a ze západu ze Srinagaru. Vzhledem k rostoucímu napětí v západním Kašmíru se silnice do Manali stává hlavní přístupovou cestou do Ladakhu. Velká část Ladakhu je vysokohorskou pouští, nadmořská výška zpravidla neklesá pod 3000m.
Cesta
Protože se mi nepodařilo sehnat pro všechny letenky na jeden let, museli jsme se rozdělit na dvě skupiny. Kapitán dostal na starost tři ženy - Míšu, Aňu a Leontýnu - a čtyři letenky z Frankfurtu do Delhi do ruky. Tyto letenky byly se společností Gulf Air přes Ománský Muscat. V Muscatu měli strávit asi 30 hodin při čekání na další letadlo. Trochu jsme se obávali aby je vůbec pustili v Ománu z letiště, protože oficiálně je nutné mít vízum. Vízum ale naštěstí dostali na letišti, odkud je odvezl taxík do luxusního hotelu Holiday Inn s přeplněnou penzí, který byl v ceně letenky. To jsem původně netušil ani já, ani oni, nicméně to pro ně bylo jistě příjemné překvapení. Tato skupina dorazila do Delhi o dva dny dříve než náš zbytek. Dostali tím pádem za úkol zajistit jízdenky do Manali a pokud možno i letenky zpět z Lehu do Delhi.
Já s Davidem, Honzou a Blankou jsme měli letenky se společností SAS přes Kodaň z Prahy na 17.srpna. V Praze mi sebrali na letišti můj švýcarský nůž, který jsem měl v kapse a poslali ho ve speciální obálce. Blanka musela vymýt svůj benzínový vařič, protože zapomněla, že v něm je ještě zbyteček benzínu. Záchody na Ruzyni asi ještě dodneška smrdí benzínem, ale nakonec Blanka prošla. Do Kodaně jsme letěli malým dvou-vrtulovým letadlem, které se nám velice líbilo. Týden po našem příletu jsem se dočetl, že muselo v Praze nouzově přistát. V Kodani jsme měli jen hodinu na přestup do velkého Boeingu, který nás přes noc dopravil na letiště v Delhi. Tam nás ihned po výstupu z klimatizovaného letadla málem omráčila teplota 35°C a téměř 100% vlhkost. Zjistil jsem, že svůj nůž už asi neuvidím, když do Delhi dorazila jen prázdná obálka. Najali jsme si předplaceného taxíka a naskládali do kufru a na sedačky bagáž i sebe.
Předplacené taxi je asi nejjistější způsob dopravy a většinou je levnější než obyčejné taxi. Dohodnutou cenu (popřípadě polovinu ceny jako zálohu při větší částce) zaplatíte v kanceláři a dostanete potvrzení o zaplacení, které na konci jízdy odevzdáte taxikáři. Pokud přesto cestujete běžným taxi, je dobré si na začátku dohodnout cenu. Pokud by se ptal, zda máte kde spát, odpovězte že ano, i když to není pravda. Vozil by vás totiž po hotelech, ve kterých má provizi a tyto hotely bývají většinou předražené. Toto doporučení platí i pro rikšu.
V taxíku jel s řidičem ještě závozník, takže tam opravdu moc místa nebylo. Za 170 rupií (1 rupie je o trochu méně než 1 koruna) nás odvezl na hlavní turistickou ulici, zvanou Main Bazar. Tady na nás v hotelu Vivek čekal náš předvoj. Do odjezdu autobusu jsme měli ještě pár hodin, takže jsme se šli projít do Delhi. Prošli jsme z Main Bazaru na Connaught Circus, což je obchodní centrum. Cestou jsem marně asi půl hodiny odháněl čističe uší, který se mi stále snažil nabídnout své služby. Ukazoval mi dokonce zápisy svých spokojených zákazníků ve všech možných jazycích, včetně češtiny. Přestože zápisy byly veskrze pochvalné, odolal jsem. Po krátkém smlouvání jsme po dvojicích nasedli na cyklorikšu a nechali se odvézt k Delhijské mešitě Jamma Masjid.
Cyklorikša je nejlevnější dopravní prostředek v Indii. Je nutné si ovšem uvědomit, že není příliš rychlá. Do normální rikši se pohodlně vejdou dva lidé, ovšem v nouzi na ní mohou jet i tři. Rychlejší a také dražší je motorikša, která je malá a snadno se procpe dopravou. Je v ideálním případě pro dva, ale vcelku pohodlně mohou jet i tři lidé. Nezapomeňte si domluvit cenu předem. O ceně se smlouvá, někdy ji lze usmlouvat na polovinu i méně.
Když jsme se blížili k mešitě, doprava natolik zhoustla, že jsme se posouvali pouze po centimetrech a proto jsme za nechápavých pohledů “rikšounů” vystoupili a došli zbytek pěšky. Po prohlídce mešity jsme zamířili zpět do hotelu, připravit se na večerní cestu autobusem do Manali. Autobus přijel na zastávku kousek od hotelu se zpožděním, až jsme se obávali, zda vůbec přijede. Už za tmy jsme vyjeli z Delhi na sever směrem k horám, které ale ještě dlouho vidět nebyly. Cestou jsme stavěli v restauraci u silnice. Později jsme zjistili, že řidiči jsou zřejmě s majiteli těchto restaurací domluveni, protože mají o mnoho vyšší ceny než je v Indii zvykem. Naší chybou bylo, že jsme se dopředu nezeptali na ceny. Když nám číšník předložil účet, protočily se nám panenky. Trochu jsme se s ním pohádali a zaplatili mu asi polovinu částky kterou požadoval. Zjevně mu to ale příliš nevadilo, stejně měl vyděláno.
Ráno už jsem se probudil v horách. Do Manali jsme dorazili kolem poledne a našli si malý klidný hotýlek. Manali je oblíbené turistické centrum nejen pro cizince, ale i pro indické turisty. Leží ve státě Himachal Pradesh v nadmořské výšce 2000m a je obklopeno zalesněnými strmými svahy okolních hor. Odpoledne jsme vyrazili na výlet do okolí, jen Míša zůstala v Manali. Nejdříve jsme vystoupali kousek nad údolí řeky do vesničky Vashisht, která je proslulá svými horkými lázněmi. Pak jsme sešli zpět k řece a po druhém břehu se začali vracet zpět. Prošli jsme starou vesnicí a dále pokračovali přes zarostlá políčka. Tato cesta se nakonec neukázala jako nejšťastnější, zvláště pro nás, kteří jsme vyrazili jen v sandálkách. Už za tmy jsme celí poškrábání a utahaní došli zpět do hotelu, kde na nás Míša čekala a bála se o nás. Ještě jsem skočil pro jízdenky do Lehu.
Himank highway
Odjezd byl druhý den brzy ráno. Autobus měl ráno opět zpoždění, řidiči se snažili ještě zaplnit volná místa. Kolem osmé jsme vyjeli a autobus začal stoupat k prvnímu sedlu Rothang-La (“La” znamená v ladačtině “sedlo”) do výšky 3800m. Cestou po úzké horské silnici se náš autobus vyhýbal kolonám vojenských aut. Silnice byla místy rozbitá od neustálých sesuvů půdy. Několikrát jsme stavěli u stánků kolem silnice na jídlo a pití. U policejní kontroly jsme se museli zapsat do knihy turistů. Po celodenní cestě, při které jsme překonali ještě sedlo Baralacha-La jsme zastavili před vesnicí Sarchu v táboře, který zde na sezónu vždy postaví autodopravci. Noc v tomto táboře ovšem stojí 300 rupií. My jsme si radši kousek opodál postavili vlastní stany. Sarchu je ve výšce 4200m a to bylo také znát. Několika lidem z výpravy bylo špatně, projevovaly se první příznaky horské nemoci. Já jsem jako zázrakem vyvázl i bez bolesti hlavy, až jsem se divil.
V tomto táboře jsme se také seznámili s dvojicí turistů, mužem a ženou, kteří s námi jeli do Lehu. Vyprávěli nám o svých problémech při cestě na Shingo-La. Jejich průvodce s poníky šel příliš rychle a ztratili jeho stopu. Museli přejít řeku, ale nevěděli kde a tak ženu při přecházení strhl proud. Nějakou dobu se držela kamene, aby ji proud neodnesl. Voda byla velice studená a jí znecitlivěly prsty. Navíc byli oba nachlazení a trpěli horskou nemocí. Trochu nám to připomělo, že jsme v horách amusíme dávat zvýšený pozor.
Ráno jsme měli vyjet asi v pět, jenže dva Izraelci z autobusu zaspali a zbytek na ně musel čekat. Hned za Sarchu jsme projeli přes hranici do státu Jammu a Kašmír. Krajina se poté začala rychle měnit. Dostali jsme se do oblasti širokých a plochých údolí kolem vesnice Pang. Fascinovaly mě obrovské planiny, po kterých jsme jeli a netušil jsem, že je nevidím naposledy. Z Pangu cesta stoupala do nejvyššího sedla na této silnici a druhého nejvyššího motorizovaného sedla na světě, do sedla Taglang-La ve výšce 5300 metrů nad mořem. Když jsme v tomto sedle vystoupili z autobusu, všem se nám zamotala hlava a marně jsme lapali po dechu. Trochu jsme se rozhlédli a rychle vyjeli na cestu dolů. Za tímto sedlem už nás čekal opravdový Ladakh.
Vyrážíme
Leh
Do Lehu jsme dorazili odpoledne a našli si hotel, ve kterém jsme potom bydleli vždy, když jsme byli v Lehu. Byl čistý a levný. Dvoulůžkový pokoj s koupelnou stál jen 100 rupií na noc. V Lehu jsme zůstali jeden den. Vyšplhali jsme se asi 100 metrů ke klášteru a královskému paláci. Přestože to byl jen malý kopeček, v této nadmořské výšce jsme museli každou chvíli stavět a vydýchat se. Také jsme museli naplánovat cestu, protože ta, kterou jsme si původně naplánovali se ukázala být jako nerealizovatelná. Rozhodli jsme se pro trek z Lamayuru do Karu.
Potřebovali jsme koupit lístky na autobus do Srinagaru, který přes Lamayuru jede. Bylo nám ovšem řečeno, že cestou je stržená silnice a autobusy nejezdí. Nezbývalo nám tedy než si najmout dva jeepy. 23. srpna ráno jsme vyjeli údolím Indu směrem k Lamayuru. Jeepy se ukázaly jako výhodné z hlediska fotografování, několikrát jsme stavěli u pěkných scenérií. Nejzajímavější byl asi soutok mohutných řek Zanskar a Indus.
Lamayuru
Po pár hodinách mačkání v jeepu jsme rádi vystoupili v Lamayuru a zapadli do prvního “hotelu”. Byla to spíš polorozpadlá ruinaz cihel z bláta, ale našemu účelu plně postačovala a byla levná. Odpoledne jsme se šli najíst do restaurace u silnice a pak jsme navštívili komplex kláštera. Klášter v Lamayuru je jeden z největšícha nejživějších v Ladakhu. Vedle hlavní chrámové budovy, gompy, je klášter složen z řady hospodářských budov. Kolem je také rozeseta celá řada chortenů a modlících mlýnků.
Jak již bylo napsáno, celý Ladakh je oblastí s budhistickým vyznáním. Budhisté používají k modlení celou řadu “nástrojů”. Staví zejména u vstupů do vesnic chorteny (někdy také nazývané stupy) - viz níže. Dalším prostředkem jsou modlicí mlýnky. Jsou to kovové válce, popsané mantrami, uvnitř nichž je na papíře napsaná základní budhistická modlitba “Om mani padme hum”. Roztočením mlýnku po směru hodinových ručiček se opět provede modlitba. V Ladakhu je možné vidět indické hinduistické turisty, jak roztáčejí mlýnky proti směru ručiček. My jsme si takový hazard raději nedovolili. Poslední často užívaná forma modlení je umisťování různobarevných praporků popsaných mantrami na vyvýšená místa, kde fouká vítr. Třepotáním praporku se odříkává modlitba.
Podařilo se nám zúčastnit se i obřadu, při kterém byla přítomna většina mnichů z kláštera, od nejstarších až po malé kluky, kteří se neustále pošťuchovali a povídali si. Po skončení to vypadalo jak po zvonění na základní škole. Všichni se kvapem hrnuli pryč z chrámu.
Když jsme se vrátili do hotelu, chvíli jsme seděli na terase. Před námi se zvedal menší kopec, odhadovali jsme výšku tak na 4000 metrů. Někdo vyprovokoval spor o tom, jestli se dá vylézt za dvě hodiny a jedinou možností jak to zjistit bylo na něj skutečně vylézt. Honza, Blanka, Kapitán a já jsme se obuli a šli nahoru. Cesta nebyla zrovna jednoduchá a kyslíku se také příliš nedostávalo. Asi za hodinu a půl jsme byli nahoře a odměnou nám byl krásný rozhled. Lamayuru jsme měli jako na dlani. Dolů to šlo už rychle. V jemné suti jsme si celkem dobře zalyžovali. Po večeři jsme šli spát v očekávání zítřejšího odchodu na první trek.
Lamayuru-Hemis, den 1.
Ráno nám hoteliér udělal několik čapati (placky z těsta z mouky, vody a trochy oleje, upečené na rozpálené plotně nebo pánvi) a asi v 9 hodin jsme vyrazili po směru řeky. Po krátkém stoupání od řeky jsme stanuli na našem prvním sedle Prinkiti-La (3700m). Tam jsme na sebe navzájem počkali. Z druhé strany nahoru nejprve došli dva průvodci, pochvíli se za nimi trousili i nějací turisté a skupinka poníků, která jim nesla náklad.
Tento způsob cestování je v Ladakhu velmi obvyklý. Skupinka si najme průvodce s poníky, či osly a samotní turisté si nesou jen nějaké jídlo a pití na den. Větší skupiny mají i místního kuchaře a nějaké pomocníky. Je to ovšem poněkud nákladné. Průvodce stojí okolo 500 rupií na den, poník pak 100-200 rupií na den. Jeden poník většinou unese náklad pro dva lidi, vždy je nutné ale počítat ještě s jedním navíc pro průvodce.
Ze sedla jsme úzkým kaňonem sestoupili k říčce, kde si několik členů smočilo nohy. My jsme poodešli do nedaleké vesničky Shilla, kde jsme si v tea-tentu dali čaj.
Tea-tent je jediným místem v horách, kde lze koupit něco k pití a jídlu. Sortiment většinou bývá velmi omezený. Nudlové polévky Maggi, pár balíčků sušenek, čokolády, čaj, občas i nějaké limonády nebo balená voda. Někde vám na požádání udělají i rýži s čočkou nebo čapati. Stany jsou vlastně zásobovací padáky, které používá armáda v zimě, když není do odlehlých oblastí přístup po zemi.
Po půlhodince cesty kolem řeky jsme došli do vesnice Wanla, kde měli i nějaké jídlo. Něco malého jsme si dali. Míša si popovídala s místní babičkou, která byla nadšená z našeho průvodce, přesněji z obrázků v něm. Měla radost, že některá místa poznala. V komunikaci jim vůbec nevadilo, že Míša mluvila česky a babička Ladacky.
Ve Wanle je i gompa na skále nad vesnicí. Já s Honzou, kterému nebylo příliš dobře, jsme zůstali pod gompou u pramene, kam chodili místníbpro vodu. Ostatní se šli podívat nahoru. Míša si tam někde odložila sluneční brýle. Aňa je naštěstí našla a vzala dolů, kde Míša zjistila že je nemá. Těsně před tím, než se vydala zpět nahoru do gompy jí je ale Aňa vrátila. Po malé přestávce jsme kolem čortenů opustili vesnici a pokračovali kolem řeky po cestě pro jeepy do vesnice Phanjila.
Čorten, nebo také stupa, je označení pro stavbičku, která je vidět v Ladakhu skoro na každém kroku, ale zpravidla při vstupu do vesnic. Má odhánět zlé duchy. Kolem čortenu je nutné projít vždy tak, abyste ho měli po pravé ruce. Často je vidět čorteny polorozpadlé, protože místní lidé ty staré neopravují, raději postaví o kus dál nové.
Ve vesnici Phanjila (3300m) jsme zabivakovali u říčky na travnaté loučce. Pro místní jsme asi byli dobrou atrakcí, protože se na nás postupně přišla podívat snad celá vesnice. Míša ještě zkoušela pomoci jedné babičce, která si stěžovala na pálení očí. Bylo teplo, takže jsme spali pod širákem. Pořád kolem nás pobíhal pes, kterého jsme si pojmenovali Lajka. Uprostřed noci nás všechny probudil Kpt. Lopéz řevem. Byl to docela šok, ale když jsme zjistili, že se jen rozčiloval nad tím, že se mu Lajku nepodařilo zahnat házením kamenů, zase jsme spokojeně usnuli.
Lamayuru - Hemis, den 2.
Vyšli jsme dost pozdě, ale tolik to nevadilo, protože nás čekala kratší cesta než den předtím. Asi po hodince jsme s Davidem našli na potoce tůňku, ve které jsme se vykoupali. Počkali jsme až dorazí zbytek skupiny a pomalu jsme vyšli dál. Bylo dost velké vedro.
Jak již jsem napsal Ladakh je horská poušť. Ač jsme se pohybovali ve výškách nad 3300 metrů, bylo dost velké vedro. Podle našich původních informací mělo být v tomto ročním období v Ladakhu kolem 20°C. V nižších polohách pod 4500 metrů ovšem teploty často v otevřené poušti přesahovaly 30°C. Ve spojení s absolutně suchým vzduchem nám to působilo potíže a museli jsme si dávat velký pozor na úžeh a dehydrataci.
Zanedlouho jsme došli do vesnice Hinju (3750 m.n.m.). Kousek za vesnicí jsme s Davidem zastavili a čekali na ostatní. Rozdělali jsme vařič a uvařili čaj a polévku. Čekali jsme však přes dvě hodiny. Leontýna měla problémy se sluncem, protože ho podcenila a šla dlouho bez pokrývky hlavy. Navíc se jí ještě trochu zanítil nehet, takže na tento den asi nevzpomíná příliš ráda. Když všichni došli a dali si polévku, zvedli jsme se s Davidem s tím, že půjdeme najít naše zamýšlené tábořiště, které mělo být asi hodinu proti proudu říčky. Cestou jsme viděli stan Holanďanů, se kterými jdeme stejnou trasu už z Lamayuru.
Po hodině a půl stoupání jsme konečně došli na travnatou loučku s keři u řeky. Našli jsme rovné místo pro stany, rozložili jsme ten náš a začali vařit. Za chvíli dorazila i Blanka. Zbytek došel asi v šest. Aby nebyl Leontýniným problémům ten den konec, zjistila, že nemá jeden sandál. Měla ho přivázaný na batohu zvenku, ale jak byla zničená, nevšimla si, že ho ztratila. Uložili jsme ji do stanu a naše lékařská jednotka se jí ujala. Usnula bez večeře. My ostatní jsme vařili, seděli a povídali si. Pochvíli nás Leontýna vyděsila křikem - měla halucinace z úžehu. Když jsme jí probudili, dala si trošku jídla a zase šla spát. Šli jsme brzo spát, ale všechny nás rušili řevem Aňa s Davidem, kteří spolu ten den spali ve stanu.
Protože jsme si byli vědomi toho, že by se v naší výpravě mohla objevit trudomyslnost, někdy také nazývaná “ponorková nemoc”, vymysleli jsme si proti ní obranu. Rozhodli jsme se, že každý den budeme losovat kdo s kým bude spát ve stanu. Pro zpestření jsme také losovali stany, ve kterých bude ta která dvojice spát. Tento systém jsme praktikovali i když jsme spali v hotelích. Bylo zajímavé, že navzdory veškerým zákonům pravděpodobnosti se utvořily ustálené dvojice, které spolu trávily řadu nocí a někteří členové výpravy se naopak v jednom stanu či pokoji nesešli vůbec, popřípadě jednou. Přisuzovali jsme to špatně vyrobeným kartám, které jsme používali na losování - i když o tom jejich výrobce, Aňa, nechtěla ani slyšet.
Comments