Korzok
Cesta do Korzoku, den 1.
Kvůli nadmořské výšce a již začínajícímu podzimu jsme byli nuceni vstávat až s východem slunce. Před jeho východem byla totiž hrozná zima, odhadovali jsme ji někdy až k -15°C. Kolem deváté jsme pokračovali k prvnímu jezeru. Cesta kolem něj nám zabrala hodně času, protože bylo opravdu nádherné a často jsme fotili a kochali se. Na březích hnízdí celá řada ptačích druhů, což je v této oblasti velká vzácnost.
Když jsme se odpoutali od jezera, šli jsme asi dvě hodiny přes poušť do osady Narumchan. Ač byla poměrně velká, bylo v ní asi 50 domů, byla zcela opuštěná. Alespoň jsem si mohl nabrat vodu, kterou jsem od rána neměl a v této krajině velmi rychle vyschlo v krku.
Od vesnice jsme stoupali do menšího sedla, které se na konci velice nepříjemně zakulacovalo. Člověk měl stále pocit, že už musí být v sedle, ale to bylo ještě notný kus cesty. Po sestupu ze sedla jsme se utábořili u osady Rajun Karu. Při přechodu řeky k tábořišti Leontýna trochu zavrávorala a spadla do vody. Naštěstí se jí ale batoh příliš nenamočil, takže většina věcí stačila do noci uschnout.
Večer k nám přišel pastevec z nedalekých stanů. Uměl dobře anglicky, což je výjimka. Naučili jsme se od něj spoustu slovíček a frází v řeči nomádů, která se od ladačtiny trochu liší. Také nám slíbil ráno mléko a jogurt.
Cesta do Korzoku, den 2.
Ráno jsme vyslali Honzu a Blanku k nomádům pro mléko a jogurt. Viděli, jak se dojí kozy, dostali také pravý tibetský čaj s jačím máslem. Pastevci za to dostali fotku dalajlámy, kterou jsme vezli z tohoto důvodu. Přinesli nám jogurt, do kterého jsme ještě zamíchali tsampu a hned ho snědli. Mléko jsme dali do čaje a trochu si ještě nechali na večer.
Po sbalení jsme asi hodinu stoupali podél řeky. U další osady jsme potkali jednoho Francouze s průvodcem, kuchařem a poníky. Po dvou hodinách výstupu jsme stáli v sedle. Pak jsme sestoupili do údolí a jím jsme ještě pokračovali k vesnici Gyama Barma. Tam jsme se chtěli doptat na další cestu do Korzoku, ale narazili jsme jen na dvě nomádky, z kterých jsme nic nedostali, ač jsme použili snad všechna slovíčka, která jsme se den předtím naučili. Večer ale naštěstí přišel muž, který trochu anglicky uměl. Zase jsme si domluvili na ráno dodávku mléka.
Cesta do Korzoku, den 3.
K snídani jsme si dali tsampovou kaši s mlékem, ve kterém plavalo trochu ovčích chlupů. Přehoupli jsme se přes malý hřebínek do vedlejšího údolí. Prošli jsme skrz opuštěnou osadu Gyama a začli stoupat rozbahněným řečištěm k místu, kde se údolí rozdvojovalo. Postranním údolíčkem jsme se vydali do sedla. Po třech hodinách pozvolného stoupání jsme konečně stanuli v sedle a poprvé uviděli jezero Tso-Moriri - cíl naší cesty.
V sedle jsme na sebe vzájemně čekali, ale dost se ochladilo a tak jsme se s Davidem rozhodli že začneme sestupovat. Nejprve jsme asi hodinu šli poměrně prudce dolů. Potom jsme se dostali na planinu a přes tu pokračovali k nomádské základně Korzok.
Zakotvili jsme na palouku u řeky. Občas se u nás objevil nějaký nomád, ale žádný nebyl příliš komunikativní. Chvíli se před námi předváděla skupinka dětí, ale když zjistili, že od ns nic nedostanou, nechaly toho.
Do samotného Korzoku na břehu jezera nám zbývala ještě tak hodina cesty, ale protože většina lidí byla unavená již jsme zde zůstali.
Korzok
Ráno jsme bez snídaně vyšli do Korzoku. Cesta šla hlubokým zářezem v horském masívu, obklopujícím celé jezero. Hned na kraji města jsme potkali asi deset jeepů s turisty, kteří zrovna balili stany. Od nich jsme dostali benzín do našeho vařiče.
Došli jsme ke gompě. Byly vedle ní dvě zavřené restaurace a zavřený obchod. Naštěstí se nám podařilo sehnat majitele obchodu a jednoho člověka, který uměl anglicky a mohl nám překládat. Nakoupili jsme zásoby na další cestu a také nějaká vajíčka na snídani. Náš překladatel se uvolil, že nám je uvaří. Byl to zdravotní asistent, kterého do Korzoku poslala vláda. Při vaření nám nabídl čaj a vcelku dobrý chléb.
Vesnice i okolí Korzoku jsou nádherné a není divu, že je častým cílem turistů, přijíždějících v jeepech z Lehu. Kolem poledne jsme se vydali na cestu na jih kolem jezera.
Jelikož jsme sestoupili poměrně nízko, bylo dost velké teplo. Na mapě byla kolem jezera celá řada vesnic. Nacházeli jsme však maximálně rozpadlé kamenné ohrady. Procházeli jsme často štěrkovými poli, což bylo dost únavné. Nicméně odměnou nám bylo krásné okolí jezera a pohledy na protilehlé zasněžené hory.
Původně jsme chtěli dojít až na jihozápadní cíp jezera. Cesta byla však delší než jsme čekali a proto jsme zůstali asi hodinu před tímto cípem na krásném místě na břehu jezera. Večer se zvedl silný vítr a vlny, rozbíjející se o pobřeží, navozovaly pocit mořské pláže. Podle původních informací měla být voda v jezeře slaná, ale nebyla to pravda.
Návrat do civilizace
Do Pangu, den 1.
Po hodině chůze kolem jezera jsme pokračovali podél hlavního širokého přítoku do úzkého údolí. Tato řeka nám byla společníkem na cestě další dva dny. Strmé svahy údolí se pomalu pokládaly a celé značně rozšiřovalo do až obrovských rozměrů.
Mapa této oblasti byla tak nepřesná, že jsme prakticky nevěděli, kde se nacházíme. Když jsme překonali menší hřebínek, na kterém byly praporky, mysleli jsme, že jsme již dosáhli našeho dnešního cíle. Navíc jsme byli z dosavadní cesty již unaveni a proto jsme kousek za tímto hřebínkem na travnaté loučce zakempovali. Asi po hodině došli Aňa s Honzou a řekli, že již dlouho za nimi neviděli Leontýnu. Naposledy jí viděli když chtěla obejít jeden z výběžků, přes který vedla cesta. Chvíli jsme se dohadovali, co uděláme. Nakonec jsem se rozhodl, že se po ní půjdu podívat. Vrátil jsem se po cestě několik kilometrů až na místo, kde ji naposledy viděli. Ač jsem stále pískal a snažil se svítit čelovkou do všech směrů, po Leontýně jako by se zem slehla. Byla už tma a raději jsem se vrátil zpět do tábora. Tu noc se mi příliš dobře nespalo. Hlavou se mi honily těžké myšlenky, že se někde zranila. V této odlehlé pustině, kde nejbližší civilizace je dva dny chůze vzdálená, by to byl velký problém. Dohodli jsme se, že druhý den hned po rozednění ji Blanka s Davidem vyrazí hledat.
Do Pangu, den 2.
V šest vyšli David a Blanka zpátky po cestě až na místo, kde Leona sešla z cesty. Pak se vraceli řečištěma za chvíli ji našli, jak zrovna balí spacák po noci strávené pod širákem. Vyprávěla, že neviděla tu odbočku a potom se vracela zpátky. Zastihla ji ale tma a proto radši zabivakovala, což bylo rozumné. Zjistili jsme, že normálně nosí brýle, ale tady je nenosila a proto možná přehlédla odbočku. Všichni jsme byli rádi, že to takto dopadlo a vyšli jsme na další cestu.
Asi po hodině jsme došli do sedla, o kterém jsme si mysleli, že jsme jej přešli již včera. Alespoň jsme ale věděli, kde jsme. Cesta dále pokračovala stále stejným terénem kolem řeky. Z toho jsme měl už trochu depresi, protože se opravdu skoro nic nehýbalo.
Navečer jsme došli do místa, od kterého bylo vidět poslední sedlo na naší cestě do Pangu. Zakempovali jsme a nasbírali pár suchých hoven na oheň. Sice tento oheň hrozně kouřil a smrděl, takže jsme všichni měli za chvíli všechno nasáklé, ale bylo příjemné ohřát se před mrazivou nocí.
Do Pangu, den 3.
Přestože jsme sedlo od začátku viděli a zdálo se blízko, cesta do něj nám trvala čtyři hodiny. Potkali jsme také dva průvodce se stádem poníků. Už jsme je jednou potkali na cestě kolem Tso-Moriri. Zabloudili na cestě do Pangu a čekali na nás, protože jsme jim říkali, že tudy půjdeme. Ukázali jsme jim správnou cestu, oni rychle vyrazili a už jsme je neviděli. Zhoršilo se počasí, foukal silný vítr a chvílemi sněžilo. Samotný výstup do sedla trval jen čtvrt hodiny.
Nahoře jsme na sebe počkali a začali klesat směrem k Pangu. Při sestupu ovšem začalo velice hustě sněžit a já měl za chvíli promáčený batoh i kalhoty. Když trochu přestalo převlékl jsem se do gore-texového oblečení. Jak jsme sestupovali sníh přecházel v déšť a můj batoh již přibral tak pět kilo. Stále jsme nemohli najít vhodné místo na táboření a byli jsme nuceni dojít až k osadě Numa. Na chvíli přestalo pršet, takže jsme mohli postavit stany. Ihned potom ale zase začlo hustě sněžit a stany zapadly několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Uvařili jsme si ve stanu a šli spát
Pang
Brzo ráno jsme vstali, sbalili mokré stany a co nejrychleji vyrazili do Pangu. Prošli jsme kolem několika stanů nomádů, kteří se zrovna chystali vyhnat stádo na pastvu.
Po dvou hodinách náročné chůze údolím a neustálého překonávání čím dál tím širší řeky jsme konečně zahlédli vojenskou základnu v Pangu.
Najedli jsme se a začali se shánět po dopravě do Manali. Autobusy byly beznadějně plné a tak jsme zkoušeli stopnout nějaký náklaďák. Moc jich ale nejezdilo a ti co jezdili nás nechtěli vzít. Já jsme stopoval s Davidem. Nakonec jsme ale jednoho přemluvili a uvolil se, že nás vezme alespoň do Keylongu. Cesta probíhala dobře, s řidičem jsme si docela rozuměli. V Sarchu, na hranici států Jammu a Kashmere a Himachal Pradesh nás zastavila policejní hlídka a začala dělat problém. Dokonce nás na nějaký čas zatkli a sebrali nám pasy. Velitel nám vysvětloval, že se nesmí jezdit v náklaďáku. Prý nedávno v údolí Kullu zabili dva turisty a oni se bojí o naší bezpečnost. Po chvíli dohadování nás pustili, ale naši řidiči museli zaplatit asi 200 rupií pokutu. Na další cestě jsme docela dlouho stáli, protože proti nám jela dlouhá vojenská kolona.
Nakonec jsme místo do Keylongu dojeli jen do Darchy. Tam jsme si našli místo v jedné pouliční restauraci, kde v zadní části měli i pár postelí. Vcelku levně a dobře jsme se najedli a já se konečně po delší době pořádně vyspal. Byli jsme domluveni, že ráno budeme s naším truckem pokračovat až do Manali.
Návrat do Indie
V půl šesté jsme vstali a nasnídali se. Když jsme vyšli před hospodu, potkali jsme Blanku s Leontýnou, které spaly v hospodě přes silnici. Vyprávěly nám o problémech s muslimským řidičem a o tom, jak mu z kamionu utekly. Nám zas řekl řidič, že domluvil v okolí nějakou zakázku a že nás tedy vzít nemůže. Za půl hodiny nám ale jel autobus, takže jsme vcelku pohodlně dojeli do Manali.
Tam už jsme jen odpočívali po náročné cestě a pomalu se loučili s horami. Zašli jsme si i na místní specialitu, tandoori kuře, což bylo v Indii první a poslední maso, které jsem měl. Přeci jenom ve mně místní pouliční řezníci nevzbuzovali příliš důvěru. Koupili jsme si také jízdenky na autobus do Delhi.
Delhi a Agra
Autobus do Delhi byl poměrně pohodlný. Jediným problémem bylo, že kus před Delhi nám řekli, že dopravce nemá nějaké potřebné povolení a my museli z autobusu vystoupit. Řidič raději někam zmizel a tak rozzuření cestující zmlátili alespoň závozníka. Místní státní autobusová doprava pro nás vypravila speciální autobus do Delhi, který jsme ovšem museli také zaplatit.
Nicméně do Delhi jsme dojeli a řekli jsme si, že když už jsme v tom cestování, mohli bychom hned odjet do Agry, podívat se na Taj-Mahal. Do Agry jezdí každou chvíli vlak a tak jsme do prvního nastoupili. Měli jsme v plánu se v Agře ubytovat, odpočinout si a další den jít po památkách. Zjistili jsme ovšem, že Taj-Mahal je další den zavřený a proto jsme se na něj šli podívat ještě ten den. Vstupenka sice stojí pro turisty 500 rupií, ale stojí to za to. Navíc platí i na ostatní památky v Agře. Navštívili jsme tedy i červenou pevnost. Ovšem nezapomenutelným zážitkem byl západ slunce u Taj-Mahalu, této nejkrásnější hrobky na světě. Druhý den jsme se opět vlakem vrátili zpátky do Delhi.
Zbylý čas do odletu jsme strávili procházením po městě a nakupováním posledních suvenýrů. Stejným letadlem, jakým jsme přiletěli, jsme také Indii opustili.
Comments