Přes hory a doly
Lamayuru - Hemis, den 3.
Budík mě vzbudil v půl šesté. Vylezl jsem ze stanu, probudil ostatní a začal jsem připravovat snídani. Vaření a balení trvalo dost dlouho a my vyšli až po sedmé. Rozhodl jsem se jít poslední, abych se ujistil, že všichni dojdou v pořádku. Cesta ubíhala pomalu, stoupali jsme z výšky asi 3900 metrů do sedla Konzke-La ve výšce 4950 metrů. Cestou se udělalo Míše dvakrát špatně z výšky, ale mohla jít dál. Když jsme dorazili do sedla, ani jsme se nestačili rozhlédnout a Míša se složila. Nemohla se hýbat, což jí přišlo tak k smíchu, že se celou dobu jen smála a nemohla nic dělat. Sundali jsme jí batoh a Kapitán s Lentýnou jí pomohli sestoupit asi o sto metrů níže. My ostatní jsme něco vyfotili, rozdělili si věci z Míši batohu a šli za nimi. Kousek pod sedlem už na nás čekali a Míša už byla zase fit. Já jsem velmi rád odložil asi deset kilo jejích věcí a začli jsme sestupovat do údolí.
Sestupy nemám rád a proto jsem spěchal dolů. Po hodině jsme s Blankou zastavil u tůně a smočili jsme si nohy. Ještě nás stále čekal dvouhodinový sestup korytem řeky do vesnice Sumdah-Chemno. Šel jsem trochu jinou trasou než ostatní a vyplatilo se mi to. Nad vesnici jsem dorazil o hodně dřív a našel jsem vhodný palouk u řeky. Pásli se na něm poníci, ale nevadili mi. Na chvíli jsem si lehnul a jen tak odpočíval. Večer si od nás vypůjčili Holanďané vařič, protože ten jejich odmítal v této nadmořské výšce hořet na kerosene.
Vaření ve větších nadmořských výškách je trochu problém. Ideální je plynový vařič, jenže do letadla se plynové bomby brát nesmějí a shánět je v cizině bývá obvykle problematické a drahé. Používali jsme tedy vařiče benzínové. Můj MSR XGK II a dva menší Colemany. XGK je známý tím, že spálí cokoli, což se ukázalo jako pravda. Colemany měli občas problémy s hořením a to zvláště ve výškách nad 4500 metrů. Přestože se zde voda vaří při nižší teplotě (cca 90 stupňů), trvá její uvaření déle. Benzín totiž hůře hoří, protože nemá dostatek kyslíku. Problém je také cokoli uvařit, protože při devadesáti stupních i obyčejné těstoviny trvají dost dlouho a zásoby benzínu také nejsou bezedné.
Lamayuru - Hemis, den 4.
Ráno jsme v klidu vstali a sešli dolů do vesnice. Po prohlídce místní gompy jsme pokračovali podél řeky až k mostu přes ní. Bylo zas velké vedro a tak jsme uvítali možnost odpočinout si a najíst se ve stínu keřů u řeky.
Odpojili jsme se od řečiště a stoupali úzkým korytem potoka, které bylo hustě zarostlé keři a stromy. Postupovali jsme velice pomalu a s obtížemi. Jak jsme stoupali proti proudu potoka, zdálo se že voda mizí. Na jednom místě už nebyla voda vůbec a protože jsme měli večer tábořit u pramene tohoto potoka, rozhodli jsme se pro jistotu uvařit a nabrat plné lahve vody. Proklínali jsme autora našeho průvodce, Charlieho Lorama. Podle něj měla být cesta jednoduchá a krátká. Bylo nám jasné, že touto cestou nemohl nikdy jít. Místy jsme byli nuceni dokonce vylézt i menší skalky. Cestou jsem po svazích viděl pobíhat lišku. Nakonec jsem se vyškrábal až na plošinku s pastvinou, kde už čekal David a také Holanďané. Ti šli trochu jinou cestou, která měla být podle průvodce těžší, ale nakonec byla mnohem rychlejší než ta naše.
Večer se na nás přišel podívat jeden pastevec, který obdivoval zejména naše kanystry na vodu. Kapitán se vydal na lov ptáků, kteří pobíhali a poletovali kolem tábořiště, ale bohužel nic nepřinesl. Ulehli jsme pod širák. V noci kolem nás prošlo stádo yaků. Nebyl to zrovna příjemný pocit, když nad námi stáli tito chlupatí obři, ale naštěstí jsou to velmi mírumilovná zvířata.
Lamayuru - Hemis, 5. den
Brzy ráno jsme vyrazili na sedlo Dundunchen-La, pod kterým jsme strávili noc. Cestou jsem potkal pastevce, který chtěl nějaké peníze za přespání, ale dělal jsem že mu nerozumím a šel jsem dál. Nahoru jsem došel asi za hodinu. Ze sedla jsme se mohli kochat pohledy na údolí řeky Zanskar.
Čekal nás ještě dlouhý sestup do vesnice Chilling. Cesta nejprve šla pouštní krajinou po hřebenech a svazích kopců. Po dvou hodinách pak sestoupila do kaňonu potoka. Šel jsem první a dost rychle, protože jsem chtěl mít sestup co nejrychleji za sebou. Tento kaňon mě dovedl až do vesnice, kde jsme chtěli nakoupit zásoby na další cestu, protože do Chillingu vede silnice. Překvapilo mě, jak je vesnice malá. Sešel jsem až k Zanskaru, podél nějž vedla silnice. Obchod byl však zabedněný a mě trochu zatrnulo, protože bez zásob jsme nemohli pokračovat dále.
Vydal jsem se do vesnice najít někoho, kdo by o obchodě něco věděl. U jednoho políčka jsem zaslechl hudbu. Když jsem přišel blíž, viděl jsem dva muže obdělávající obilí a k tomu si pouštěli rádio napájené ze solárního panelu. Měl jsem štěstí, protože jeden z nich byl i majitelem obchodu a šel se mnou ho otevřít. Postupně pak docházeli i další členové výpravy. Míša si při sestupu udělala něco s kolenem a nevěděli jsme, jak budeme moci zítra pokračovat dále. U obchodu jsme pili čaj a majitel nám uvařil i nějaké jídlo. Nakoupili jsme od něj nudlové polévky, sušenky a čokolády. Chtěl po nás i peníze za přespání, ale nic jsem mu nedali, protože pozemek, kde jsme se utábořili, nebyl stejně jeho. Ještě jsme se s ním domluvili, že nás ráno převeze přes řeku Zanskar v malé lanovce. Zůstali jsme v jabloňovém sadu. Stromy v něm byly obsypány malými jablíčky, která byla příjemným zpestřením naší poněkud jednotvárné stravy. V noci bylo hrozné vedro. Spali jsme ve výšce 3250m, což bylo vůbec nejníže za celý trek.
Lamayuru - Hemis, 6.den
V sedm jsme přišli k obchodu, kde na nás již čekal majitel s pomocníkem. Odešli jsme k asi 500m vzdálené lanovce. Lanovku tvořilo ocelové lano přes řeku, na němž byla zavěšena dřevěná bedna pro jednoho člověka s batohem. Majitel obchodu po nás chtěl 100 rupií za jednoho. Začali jsme se s ním
hádat, protože podle průvodce jsme věděli, že lanovka je státní a on po nás žádné peníze chtít nesmí. Nechtěl dokonce ani smlouvat. Říkal, že peníze jsou na stavbu nové gompy a že mu to přikázal láma. Když jsme mu řekli, že mu prostě ty peníze nezaplatíme, lanovku zamkl a odešel i s pomocníkem pryč. Já s Honzou a Holanďanem jsme šli do vesnice zjistit jak to doopravdy je. Všude nám ale potvrdili, že peníze jsou opravdu na klášter. Cestou zpět jsme potkali pomocníka a řekli jsme mu, aby nás šel převézt. Po dlouhém smlouvání jsme nakonec zaplatili 60 rupií, i když pomocník naříkal, že neví jak to vysvětlí lámovi. V devět hodin jsme byli všichni na druhé straně a mohli jsme jít směrem do vesnice Skyu.
Cesta šla podél řeky, místy stoupala na hřeben, místy zase klesala až na úroveň řeky. Po několika úmorných hodinách v poušti bez kousku stínu jsme došli do vesničky Kayu, kde jsme zůstali u gompy. Požádali jsme babičku, která gompu hlídala, jestli by nám nedala trochu vody. Pozvala nás k sobě a uvařila čaj. Dostali jsme i trochu tsampy.
Indický čaj, kterému se říká “Cha”, nebo také “Chae” se liší od naší představy čaje. Je to horká voda s velkým množstvím mléka, trochou čaje a je značně přeslazený. Tibetský čaj zase obsahuje žluklé jačí máslo a přidává se do něj tsampa. Podle množství přidané tsampy je to buď polévka nebo to může být kaše, nebo dokonce jen hrudky namočené tsampy. Tsampa je tradiční tibetský pokrm. Je to přepražená ječmenná mouka.
Když jsme se všichni sešli u gompy mohli jsme pokračovat do Skyu. Tam jsme chvíli pobyli v tea-tentu a koupili jsme od majitele asi kilo tsampy. Nakonec dne nás čekala dvou a půl hodinová cesta údolím proti proudu řeky Markha, která nás provázela další dva dny. Utábořili jsme se na podmáčené loučce u potoka.
Návrat do Lehu
Lamayuru - Hemis, 7. den
Ráno jsme pokračovali skrz osadu Chaluk k vesnici Tunespa. Tam měl být most přes Markhu. Tedy most tam sice byl, ale bohužel řeka šla jinudy.
Krajina v Ladakhu a zejména řeky se velmi rychle mění. Řečiště bývají velice široká, na jaře se tu musí valit ohromné proudy vody. Když ale velká voda opadne, řeka pokaždé zaujme jiné řečiště, takže pokud vůbec nějaké mosty zůstanou, jsou většinou mimo hlavní cestu řeky.
Nejdříve jsme chtěli pokračovat po stejném břehu, ale brzy byla již cesta neschůdná. Našli jsme široké místo s trochu pomalejší vodou a počkali jsme na celou skupinu i s Holanďany. Pak jsme přes řeku natáhli lano a všichni postupně přidržujíc se lana přešli. Já jsem šel poslední a lano jsem zase stáhl. Další cesta nebyla příliš náročná fyzicky, zato se nešlo příliš dobře řečištěm po kamenech. Před vesnicí Markha jsme museli brodit znovu, ale tentokrát to již šlo bez lana, protože voda sahala asi jen po kolena.
Na kraji Markhy jsme se zastavili v tea-tentu, kde jsme hrozně dlouho čekali na čaj. Když jsme z něj odešli, zjistili jsme, že o kousek dál byla hospoda. Já s Davidem jsme pokračovali dál, ale ostatní se v ní zastavili, že si dají něco k jídlu. Uprostřed vesnice jsme znovu překročili řeku a vylezli jsme na skalku nad vesnicí do gompy. Zvedl se silný vítr a spadlo pár kapek. Schovali jsme se do gompy a čekali na zbytek skupiny.
Odpoledne jsme šli dál podél řeky až do místa, kde cesta stoupala do útesu nad řekou. Podle průvodce jsme věděli, že tato cesta je hodně rozbitá a nebezpečná a proto jsme raději přebrodili řeku a tento úsek přešli po druhé straně. Když jsme tu cestu viděli, ujistili jsme se, že jsme udělali dobře. Vrátili jsme se zpět přes řeku a dále mírně stoupali přes osadu Umlung k vesnici Hankar. Tam jsme zakotvili v tea-tentu, který byl ale již prázdný. Využili jsme ho alespoň coby společenskou místnost a uvařili v něm.
Ten večer jsme také zjistili, že máme trochu rozdílné názory na to, jakým tempem tento trek jdeme a půjdeme. Asi se trochu začala projevovat “ponorka”, a to i přes opatření, která jsme k jejímu potlačení přijali.
Lamayuru - Hemis, 8. den
Ráno už tea-tent ožil a jeho majitelka nám připravila snídani. Z Hankaru cesta stoupala pod starou rozpadlou gompu, položenou jako orlí hnízdo vysoko na skále.
Napojili jsme se na říčku Nimaling-Chu a podél ní došli do vesnice Tahungste. Po oddělení od řeky cesta prudce vystoupala k malému horskému jezírku s nádherným výhledem na zasněžený vrchol Kang-Yaze (6400m). Cestou jsme také potkali zajímavou karavanu místních pastevců. Na hřbetu yaků měli mimo jiného přivázány i kozy. Trochu nás překvapilo, když jsme potkali yaka který zněl jako koza. U jezírka byl i tea-tent, kde jsme si dali čaj.
Další cesta již byla jednoduchá a krátká a dovedla nás do vysokohorského údolí Nimaling. Zatábořili jsme u stanu pastevců, ze kterého se vyklubal docela dobře zásobený obchod. Kolem stanu se nám proháněli yaci, až z nich šel trochu strach. Údolí leží ve výšce 4700m a bylo to znát hlavně na teplotě. Jakmile zašlo Slunce spadla teplota pod nulu. Šli jsme tedy radši brzo spát.
Lamayuru - Hemis, 9. den
Probudili jsme se do studeného rána, na stanech i batozích byla námraza. K snídani jsme měli sladkou tsampovou kaši, docela se dala i jíst. Asi v osm jsme začli stoupat přes štěrkovou muldu k sedlu Gongmaru-La (5100m). Po kratším traverzu jsme se vyhoupli do sedla, kde byla dost velká zima a chvílemi i sněžilo. Počkali jsme na zbytek a udělali pár fotek Kang-Yaze, kterou jsme měli jako na dlani.
Pak jsme začli sestupovat dolů. Sestup byl dost náročný, zpestřením bylo setkání se sádem horských koz. Cesta vedla převážně řečištěm, lemovaným ostrými skálami. Po dvou hodinách jsme dorazili do tea-tentu u osady Chukirmo (4070m).
Po osvěžení nás čekal ještě další dvouhodinový sestup do Shang-Sumdo, našeho dnešního cíle. Cesta opět vedla tentokrát již širokým řečištěm. Když vystoupala na úzkou římsu nad řekou, narazil jsem před sebou na stádo yaků, kteří šli dost pomalu. Zkusil jsem toho posledního popohnat hůlkou a naštěstí se nechal.
Ve vesnici jsem procházel kolem místních, kteří zrovna sklízeli úrodu obilí. Chvíli jsem se zastavil a pozoroval je, protože u toho zajímavě zpívali. Večer jsme poseděli déle u čaje, protože další den nás již čekala jen krátká a lehká cesta na autobus do Karu. Rozhodli jsme se také, že do kláštera Hemis, našeho původního cíle, nepůjdeme.
Lamayuru-Hemis, 10. den
Ráno jsme po menších dohadech zaplatili 20 rupií za stan za nocleh.
Skoro všude v horách po turistech chtějí místní zaplatit, když si postavíte stan. Někdy se dá tomuto placení vyhnout, když toho člověka ignorujete. Pokud je skutečně vytrvalý a pozemek na kterém máte stan vypadá používaně a je blízko vesnice nebo přímo ve vesnici, je lepší zaplatit. Cena většinou začíná na 50 rupiích. My jsme ovšem vždy nabídli maximálně 10 rupií za osobu. Po troše nadávání si je výběrčí vždy vzal a byl spokojený.
Do Karu vede jeepová cesta, cesta byla tedy dost pohodlná. Jen těsně před vesnicí byl spadlý most, takže jsme museli po kamenech přeskákat.
Před vstupem do vesnice jsme narazili na strašně hubeného chlápka v uniformě. Představil se jako správce parku a chtěl po nás potvrzení o zaplacení nějakého vstupního poplatku. Nic takového jsme neměli a tak po nás chtěl peníze. Cena za pobyt v Národním parku Hemis je 20 rupií za den. Pro studenty je to 1 rupie na den. My čtyři majitelé studentských karet jsme šli k němu do kanceláře, ostatním jsme naznačili ať zmizí, protože je správce neviděl. Správce si nás zapisoval do knihy. Bylo mu sice trochu divné, že jsme stihli dojít z Chillingu do Karu za tři dny, jak jsme mu tvrdili, ale nakonec od nás dostal jen 12 rupií. Když jsme chtěli odejít, viděli jsme, že druhá skupina popošla jen o kousek a snažila se schovat za zídku a to ještě tak špatně, že byly vidět kusy batohů. Poslali jsme tedy Honzu, aby je šel poslat pryč a my se zatím snažili správce zabavit. Ptali jsme se na všechno možné o parku, místní situaci v Karu, Lehu i celém Ladakhu. Když už nám došly dotazy naštěstí již byli všichni v nedohlednu a proto jsme se mohli vydat za nimi.
Sešli jsme do Karu a po mostě se dostali přes Indus. U zastávky autobusu jsme potkali i hlídače parku. Sice po nás trochu pokukoval, že je nás trochu víc, ale nic neřekl.
V autobuse jsme narazili na dvojici Čechů, kteří se vraceli z Hemisu. Vyprávěli nám, jak podnikli trek s místním průvodcem a s poníky. Průvodce je vodil ve vesnici od jednoho příbuzného k druhému a neustále popíjel chang, což je alkoholický nápoj připomínající kvas.
Večer jsme si v Lehu zašli do naší oblíbené restaurace Kyishong a pořádně se nacpali (a možná i přecpali).
Odpočinek v Lehu (nebo v leže ?)
Po návratu z prvního treku jsme dva dny strávili v Lehu odpočinkem. Nakupovali jsme nějaké dárky a zásoby na další cestu. Navštívili jsme i internetovou kavárnu a dali o sobě vědět domů. Snažili jsme se také doptat, jak to vypadá s nutností povolení k výstupu na Stok Khangri. Každý nám ale řekl něco jiného, takže jsme se rozhodli, že to riskneme bez povolení.
Večer jsme zašli do kina na indický akční film Badal. Sice byl celý hrán v hindi, ale obrázky vypovídaly za vše. Indické publikum spontánně prožívalo celý film a fandilo hlavnímu hrdinovi. Občas sice vypadl proud, ale naštěstí vždy ne na dlouho.
Večer před odjezdem na Stok jsme vypůjčili poměrně kvalitní mačky Camp za 40 rupií na den.
Comments