Stok Khangri
Jedeme na Stok
Po předchozí informaci, že autobus do Stoku jede v 7 jsme před sedmou došli na autobusové nádraží. Tam jsme zjistili že jede až v osm. Cestou do Stoku se pěkně naplnil, takže dost lidí jelo na střeše a pověšených na autobusu. Dojeli jsme do horní části vesnice Stok a dále pokračovali po svých.
Kousek za vesnicí jsme narazili na strážní budku národního parku. Já s Davidem jsme se vydali přesvědčit hlídače, že jsme všichni studenti a že jdeme na trek do Lehu. Zkoušeli jsme to s kartičkami Alpen-Vereinu a vysvětlili jsme mu, že jsou to kartičky rakouských studentů. Neuměl německy, takže to nakonec vyšlo a my zaplatili jen 32 rupií.
Dále cesta poměrně mírně stoupala, někdy po cestě, někdy řečištěm, až k rozcestí na Stok La a Stok Khangri. Měl tu být tea-tent, ale už asi bylo po sezóně. Vydrápali jsme se prudkým výstupem do sedélka, abychom nahoře zjistili, že se dalo pohodlně obejít. Tam jsme také potkali Čecha, který se právě vracel z výstupu. Dal nám pár informací o tom, jak to nahoře vypadá. Po pár hodinách lehkého stoupání jsme došli na plánované kempoviště, kde jsme potkali dva Italy s průvodci a poníky. Chvíli jsme si s nimi povídali, ale raději jsme jim neřekli, že máme v úmyslu vylézt na vrchol. Na Stok jsme si v rámci úspory váhy vzali jen tři stany, ale David s Honzou se naštěstí rozhodli spát venku, takže bylo místa dost.
Do ABC
Ráno jsme zvolili cestu do base campu 1 (BC1) a po pár hodinách jednoduchého výstupu do něj došli. Protože bylo poměrně brzo rozhodli jsme se, že vyjdeme až do advanced base campu (ABC). Vyhoupli jsme se do menšího sedélka (5100m), které nás oddělovalo od údolí ledovce Stok. Ze sedla ovšem stále nebyl ledovec Khangri přes morénu pořádně vidět. Pokračovali jsme po svahu údolí až k moréně ledovce. Když jsme ji překonali otevřel se nám pohled na horu i na celý ledovec. Kousek za morénou jsme našli ABC, kde byly mezi kameny vyčištěna místa pro tři stany. Rozbili jsme tábor a uvařili. Udělali jsme ještě pár fotek na ledovci.
Dohadovali jsme se, co vlastně vidíme směrem zpátky přes Indus. Někdo hádal K2, někdo Gasherbrum. Teoreticky to mohly být obě hory. Každopádně to byl skvělý pocit, vidět jednoho z velikánů. Leontýna s Míšou se rozhodly že zůstanou v ABC a na vrchol nepůjdou. V šest hodin jsme šli spát, abychom ve čtyři mohli vyjít na vrchol. Ovšem ve výšce 5300 metrů jsem skoro nemohl spát a noc byla pro mě utrpením.
Vrchol
Budík před čtvrtou byl pro mě vysvobozením. Sešli jsme k ledovci, nasadili mačky a začali po něm stoupat. Když se rozednilo byli jsme již na konci ledovce pod kamenitým svahem. Sundali jsme mačky a začali stoupat suťovým polem na hřeben. Tato část výstupu byla asi fyzicky nejnáročnější a také stále hrozilo, že na někoho spadne uvolněný kámen. Na hřebeni, který ostře stoupal k vrcholu, jsme si chvíli odpočali. Místy jsme obcházeli špičky na hřebeni.
Těsně pod vrcholem na nás čekala ještě prudká stěnka pokrytá ledem. Zde již se dýchalo dost obtížně, co krok to dva nádechy. Nakonec jsme ale vrcholu dosáhli. Byl jsem nahoře první a zmrzlýma rukama jsem z kapsy vytáhl Českou vlajku. Poblíž hroudy kamení s praporky jsem našel nějaký kus tyčky a vlajku na něj přivázal. Postupně na vrchol došli i David, Blanka a Aňa. Udělali jsme pár fotek, ale bylo vidět jen na pár metrů a sněžilo. Protože byla hrozná zima rozhodli jsme se, že půjdeme dolů.
Na zledovatělé stěně mi při sestupu uklouzla noha a já sjel tak o deset metrů níž. Roztrhl jsem si gore-texové kalhoty a trochu pohmoždil nohu, ale nebylo to nic hrozného. Cestou dolů jsme potkali Honzu, který měl ještě tak hodinu nahoru. Kapitán to bohužel musel pod hřebenem otočit, protože mu nebylo dobře. Cestou dolů jsem začal pociťovat hroznou únavu - začala se projevovat probděná noc. Když jsme sestoupili z hřebene na ledovec, sotva jsem stál na nohou. Cesta přes ledovec, která ráno utekla poměrně rychle, se nyní zdála nekonečná. Kdyby byl ABC ještě o pár metrů dál, asi bych do něj nedošel. Zapadl jsem do stanu, vzal si nějaké prášky a chvíli se prospal.
Když jsem se probudil, ostatní uvařili něco k jídlu. Najedl jsem se a bylo mi o dost lépe. Sbalili jsme tábor a sešli zpátky do BC1. Tam jsme potkali skupinu Angličanů, kteří chtěli jít další den na vrchol. Sestoupili jsme tedy ještě kousek dál do druhého tábořiště pod BC1. Kolem tohoto tábořiště byla spousta nor marmotů, které jsme pozorovali a fotili.
Marmot babat je hlodavec, trochu podobný našemu svišti, ale o dost větší. Má zlatavou kožešinu. Je poměrně dost zvědavý, ale také plachý. Hloubí si nory v zemi a když se k němu přiblížíte hned v nejbližší noře zmizí. Žije ve středně velkých komunitách.
Sestup
Skoro celou noc sněžilo, ale ráno Slunce zase všechen sníh rozpustilo. Uvařili jsme si tsampovou kaši a po sbalení začali pomalu sestupovat. U checkpointu nám zkontrolovali permit. Zůstali jsme ještě chvíli v tea-tentu. Autobus ze Stoku měl odjíždět ve tři hodiny. Na místě, kde jsme vystoupili jsme byli včas, ale po třetí hodině jsme zjistili, že žádný autobus asi nepojede.
Já, David a Kapitán jsme se rozhodli sejít níže do vesnice, ostatní čekali dále. Prošli jsme celý Stok a všude nám řekli, že autobus jede až v šest. Byli jsme už v dolní části vesnice a tak jsme vyrazili dolů k hlavní silnici do Lehu. Po asi šesti kilometrech jsme došli do vesnice Choglamsar na silnici. Odtamtud jezdí každou chvíli autobus do Lehu a mi do prvního z nich nasedli. Ostatní přijeli po pár hodinách víceméně stejným způsobem. Večer jsme opět zakončili v Kyishongu.
Opouští nás Kapitán s Míšou
Tikse
Po jednom dni odpočinku jsme jeli do nedaleké vesnice Tikse, ležící na hlavní silnici Manali-Leh. Přestože nejbohatší a největší klášter je v Hemisu, ten v Tikse je asi nejkrásnější v Ladakhu.
Klášter zabírá celý kopec tyčící se nad vesnicí. Po dlouhém schodišti jsme vystoupali do hlavních prostor. Jedním z hlavních lákadel kláštera je asi 10 metrů vysoká pozlacená socha sedícího Buddhy. V mnoha postranních místnostech jsme našli jednu temnou, plnou sošek démonů, která měla představovat peklo. Potkali jsme skupinu indických turistů, kteří vesele roztáčeli mlýnky opačným směrem - předpokládám, že domů nedojeli. V Tikse jsme strávili dost času fotografováním a procházením všech prostor.
Potom se naše “kulturní sekce” přesunula do vesnice Shey, ležící na hlavní silnici blíže k Lehu. Tam také navštívili a vyfotografovali klášter a jeho okolí.
Zbytek dne jsme strávili nakupováním a přípravami na další cestu. V Lehu jsme totiž potkali dvojici Čechů, kteří již byli na cestách dlouho. Doporučili nám podívat se do oblasti planin a jezer na jihovýchod od Lehu. Do této oblasti je sice nutné povolení místních úřadů, ale toto povolení se kontroluje pouze na silnici. My jsme chtěli jít pěšky, mimo hlavní silnici, takže jsme ho nepotřebovali. Pověřili jsme Leontýnu, která byla vyprávěním o nomádských pastevcích nadšená, aby zjistila podrobnosti o této oblasti od těch dvou Čechů. To se bohužel později ukázalo jako problém, protože Leonu spíš zajímaly kulturně-politické aspekty života nomádů, než sice trochu přízemní, nicméně poměrně důležité informace o terénu a orientaci v krajině.
Kapitán s Míšou nás museli kvůli pracovním povinnostem opustit. Měli letenky na další den do Delhi. Nabalili jsme jim dárky a další věci, které jsme již nepotřebovali, abychom ušetřili váhu do batohu.
Stopování
V osm hodin jsme se rozloučili s Kapitánem a s Míšou a sešli jsme k benzínce na “výpadovku” směrem na Manali. Snažili jsme se po dvojicích stopovat, ale k našemu překvapení nejezdily žádné náklaďáky a nikdo nám nechtěl zastavit. Asi po hodině nám zastavil jeden anglický architekt a vzal mě, Aňu, Davida a Leontýnu. Jel však jen na stavbu školy do Shey. V Shey jsme strávili další hodinu, aby nás vzali vojáci jen kousek do Karu. Tam jsme nebyli schopni nic stopnout a proto jsme pokračovali kus pěšky. Až kus za Karu nám zastavila dodávka, se kterou jsme dojeli do Upsi. V Upsi jsme si dali něco k jídlu a čekali, jestli něco pojede, ale v té době už po silnici prakticky nic nejezdilo.
Po nějaké chvíli přijeli Honza s Blankou v cisternovém voze. Trucky jely dva, takže jsme se mohli naskládat do toho druhého, i když nás v kabině jelo šest. Ve čtyři hodiny jsme dojeli na kontrolu pod sedlem Taglang-La. Touto kontrolou se dá ale projet jen do jedné hodiny, pak již vojáci nikoho nahoru nepustí. Chtěli jsme tam alespoň přespat, ale vojáci byli dost nepříjemní. Nakonec nás poslali za velitelem. Ten se nakonec ukázal být velmi přátelským a pozval nás na čaj a zákusek. Chvíli jsme si s ním povídali a řekl nám, že auta po jedné hodině nepouštějí nahoru kvůli bezpečnosti. Nestihli by totiž vyprosit případně havarované auto za světla. Probrali jsme také bezpečnostní situaci v Kašmíru. Velitel nám také dovolil, že můžeme přespat kousek nad základnou na krásném místě s malými průzračnými jezírky.
V půl šesté odjel jeden z trucků. Za chvíli přišel závozník z toho druhého, že tři z nás vezme dál. Já s Aňou a Leontýnou jsme tedy nastoupili a vcelku v klidu v devět hodin dojeli k patníku číslo 40, odkud jsme chtěli vyjít na další trek. Tam jsme čekali na další tři členy výpravy. Kolem nás prošla i skupinka pastevců. Vyfotili jsme si je oni začli za fotku chtít tužku nebo čokoládu. Po chvíli ale zjistili, že od nás asi nic nedostanou a tak raději pokračovali dále.
Bohužel po silnici vůbec nic nejezdilo a tak zbytek dorazil až ve tři odpoledne, kdy už jsme se smířili s tím že u silnice strávíme noc. Po stepní pláni jsme šli k jezeru Tso-Kar, našemu prvnímu cíli.
Po dvou hodinách jsme došli k první nomádské osadě a rozhodli se, že tam zůstaneme. Chtěl jsem se domluvit s místním obyvatelstvem, ale nerozuměli ani slovo anglicky a ani nereagovali na ladacká slovíčka, která jsem se naučil. Jediné slovo, kterému rozuměli byla tsampa, ale za malý pytlík chtěli i po smlouvání 50 rupií, což jsem odmítl. Večer jsme ještě slyšeli, jak místní vykládají z náklaďáku nějaké kovové tyče a vypadalo to, že chtěji stavět plot pro dobytek.
Nekonečné planiny
Oblast, do které jsme se vydali na další trek, se nachází asi 100 kilometrů jižně od Lehu. Celá je položena trochu výše, asi 4000 metrů nad mořem. Charakter hor je zcela odlišný, většinou se jedná o zakulacené vršky, mezi nimiž se rozkládají široké rovné pláně, sporadicky porostlé trávou. V této oblasti se pohybují nomádi, kočovní pastevci, kteří se podle ročního období přesouvají na různá pastviště. Je zde velmi ztížená orientace. Navíc jsme měli jen špatnou mapu, na které byly zakresleny většinou neexistující vesnice a říční toky. ’ 
Comments